3. část - Tajemství rodiny Athos

19. května 2013 v 19:30 | van Filuta |  Příběh rodiny Athos
Tak, protože mám vážně dobré nápady, jdu pokračovat v příběhu. Sice jsem se stále tak úplně nerozhodla, jaký styl to bude (jestli detektivka, román, dobrodružství či co jiného), ale to domyslím až pak. :-) Taky bych mu asi měla vymyslet jméno, co říkáte? Líbilo by se Vám třeba... Pátrání po ztracené pravdě?


Leova máma se netvářila nijak. Z její tváře se nedalo nic vyčíst, byla dokonale neurčitá.
"Copak to tam máš, Leo?" zeptala se medovým hláskem.
"Nic tam nemá!" ozvala se Elis. Z očí jí sršely blesky, když se podívala na svou matku.
"S tebou se nebavím, Elis," odpověděla jí matka, aniž by se její výraz změnil nebo se na svou dceru opovážila podívat. Její pohled stále probodával Lea.
Natáhla k němu ruku. "Teď mi tu fotku dáš. Vrátím ti ji, pokud mi ji teď dáš," řekla panovačně.
Leo se ani nezmohl na slovo, když Elis seskočila z vrchního patra postele. Postavila se před něj, aby se ho mohla zastat a bránit. "Nic jí nedávej. Jinak už taťku nikdy neuvidíme," zavrčela spíš na matku než na Lea.
"Elisabeth!" vykřikla její matka. Už se neudržela. Začínala rudnout vzteky. Tvářila se popuzeně a arogantně.
Elis si založila ruce v bok. Nehodlala ustoupit. Leo věděl, že pokud jde o něj nebo o tátu, Elis se nezná. Dokáže být chladná a nevšímat si dění okolo ní, ale v takových situacích, jako třeba teď, o sobě dává vědět.
"Jdi pryč z tohoto pokoje, tohle je jenom mezi mnou a tvým bratrem!" zavrčela zlostně matka.
Oba sourozence to zaráželo, ale snažili se nedát na sobě nic znát. Takhle se jejich máma nikdy nechovala. Snažila se jim tátu nahradit, jak jen to šlo. Dokonce jednu dobu přestala tolik času věnovat práci, aby jim pomohla smířit se s otcovou smrtí. Ještě nikdy se nesnažila na něj zapomenout. A už vůbec ne, aby zapomněli i její dvě děti.
Matka pochopila, že Elis odtud nedostane, proto se ji rozhodla ignorovat. "Leonarde," začala opět tím strojeným milým hláskem. "Dej mi tu fotografii."
Zavrtěl hlavou. Byl hodný a rád pomáhal, ale nebyl hlopý a poznal, že jeho sestra má pravdu. Dá jí ji a už ji znovu neuvidí.
Matka se zrovna chystala skočit k šuplíku a násilým mu ji sebrat, když se dveře pokoje otevřely.
"Zito, nech dětem alespoň jednu fotku jejich otce," řekla mírně babička.
Všichni se na ni podívali. Leo a Elis vděčně. Vždycky se jich zastala, když šlo o tátu. Taky to byla babička z otcovy strany. Usmála se na ně očima a pak nenávistným pohledem probodla jejich matku. "Když už si musela sundat všechny jeho fotky a obrazy, můžeš jim snad nechat jednu hloupou fotografii. Víš, já vím, že je to těžké, starat se o děti sama, ale neměla by si je nutit zapomenout na otce, když už tu není."
Matka něco sprostého procedila mezi zuby a vyšla z pokoje. Ještě se otočila, tak, aby ji její tchyně neviděla a děti poznaly, že tímhle to rozhodně nekončí. Jakmile nebudou mít svoji babičku poblíž, dá oběma za vyučenou.
Babička počkala, až máma zavře dveře za svojí ložnicí a teprve vstoupila do pokoje. Zavřela a zamčela. Pozavírala okna, stáhla žaluzie. Prohlédla si nervózně pokoj.
Pak si sedla na postel a naznačila dětem, ať si k ní přisednou. Leo a Elis si každý sedl z jedné strany ke své babičce a zvědavě na ni hleděli.
Babička vytáhla zpod svého saka knihu. Černá se složitým rudozlatým zdobením. Nahoře stálo ozdobným písmem, jaké měl jejich otec, Deník. Těsně pod ním se skvěl jeho podpis.
"Fernando Athos," zašeptala Elis. Leo se nápisu bezděčně dotkl, jako by se bál, že zmizí.
Babička se vřele usmála. "Ano, děti. Je to deník vašeho otce. Psal si ho dlouho. Nikdy jsem se neodvážila jej otevřít, protože když zemřel, objevila jsem ho přede dveřmi svého domu, zabalený do plátna, aby se mu nic nestalo a opatřený varovným nápisem, že si ho smíte přečíst jen vy dva."
Elis a Leo se na sebe podívali. "Jen my dva?" zeptali se jednohlasně.
Babička přikývla. "Jen vy dva. Takže mě omluvte. A dejte si pozor, ať na něj nepřijde vaše matka. Myslím, že by se ho chtěla okamžitě zbavit." Zašklebila se a vyšla ke dveřím.
Pak se stalo něco neuvěřitelného. Leo nevěřícně zamrkal, Elis vyběhla ke dveřím a zkusila jestli jsou stále zamčené. Jejich babička se jednoduše rozplynula.
"Myslím, že se děje něco hodně divného," prohlásila Elis, když zjistila, že dveře jsou opravdu zamčené.
Leo mírně přikývl. V hlavě mu vrtaly staré vzpomínky, kdy viděl podivné nemožné věci. Nebo se mu to snad jen zdálo? V to doufal, protože se bál, co by to pro ně mohlo znamenat.
Elis si k němu znovu přisedla a Leo deník opatrně otevřel...

Pokračování příště
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shaymin Shaymin | Web | 22. května 2013 v 19:29 | Reagovat

Nevím, Pátraní po ztracené pravdě se mi zdá jako jako klišé... Ale až poznáme víc příběhu, určitě ti pomůžu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.