15. část - Opatrovník II.

30. července 2013 v 12:02 | van Filuta |  Příběh rodiny Athos
Poslední dobou se nějak nemůžu dokopat psát příběh, protože mě deptá jeden článek, který jsem si pro blog připravila, ale stále ho nedopsala, protože si ani za nic nemůžu vzpomnět na jednu událost z cest... Nesnáším, když si nemůžu vzpomnět! :-D
Taky bych se vám chtěla omluvit, že u příběhu mám obě uvozovky nahoře, což je škaredá chyba, ale jsem zvyklá psát ve Wordu, kde se uvozovky automaticky opravují, takže... Ani si neuvědomuji, že jsem je nenapsala dole, dokud si příběh po sobě nepřečtu a nepokusím opravit chyby. Pardon. :-D
Ale teď už, abych Vás nenapínala, tu mám další část příběhu!


"Opatrovník?" uchechtla se Elis nervózně. Podívala se na mě pohledem stylu: No, jasně... Je to blázen?
Plešoun se zamračil. "Já vím, že na to nevypadám," zabručel uraženě. "Ale když je tady na lodi někdo nezletilý bez dozoru, mám za úkol ho hlídat." Prohlédl si obě děti tím nepříjemným pohledem, nepřipouštějíc námitky.
"Nezletilý..." zamumlal tiše Leo a pak si povzdechl. "No jo, ještě mi není ani sedmnáct," poznamenal Leo s úšklebkem. Ale za týden mám sedmnáct, dodal v mysli. Nahlas o svých narozeninách nerad mluví, v den jeho narození mu zemřel děda, takže ho narozeniny nikdy příliš nebavily. Dědu měl moc rád.
"Ale bude," usmála se na něj Elis.
Leo jí úsměv neoplatil, ještě víc se zachmuřil.
Plešoun si toho všiml. "Zažeň chmury, mladej," podotkl mírně a usmál se. "Já nemám v plánu vás dva otravovat, jsem tu od toho, abych zařídil vše, co bude třeba. Když budete cokoliv potřebovat, stačí přijít za mnou. Hledejte nějakého Aarona Telfishe, lidi na palubě budou vědět, kde mě hledat." Zašklebil se a otočil se, že půjde opět pryč, když ho Elis zastavila.
"Počkejte!"
Aaron se otočil s překvapeným výrazem. Asi nebyl zvyklý, že by za ním opravdu někdo chodil.
"Já už jsem Vás viděla," zamyslela se nahlas Elis. "Na večeři... Mluvil jste s kapitánem... Vy-Vy jste s-s ním mluvil o n-našem otci!" vykoktala zděšeně Elis.
Aaron si ji změřil zkoumavým pohledem. "Stáli jsme na druhém straně jídelny a ty víš, o čem jsme mluvili?" řekl a pořád se mračil. Poškrábal se na plešaté hlavě. "Lepší než kdejaký agent," dodal zamyšleně.
Elis sklopila pohled a nervózně si pohrávala s náramkem, který měla na ruce. Leo si ho všiml až teď. Třpytivý, bílozlatý náramek, který vypadal, jako by byl upletený z pavučinek. Musela ho dostat od někoho na palubě, protože takový náramek ještě nikdy neměla.
"Váš otec si tu před lety něco zapomněl. Ptal jsem se kapitána, jestli je moudré, vám onen předmět dát."
Aaron přešel dvěma dlouhými kroky k Leově nočnímu stolku. Leo se zhrozil, že ho otevře, a objeví jeho kradenou večeři, ale Aaron se nedíval na stolek. Hleděl na Leovu postel. "Zvednul by ses na chvíli, prosím?" zeptal se, ale příliš to jako otázka neznělo.
"Eh! Ano, jistě," odpověděl překvapený Leo a rychle slezl z postele dolů, přičemž si tentokrát dal pozor na zákeřnou lampu. Přešel k Elis, která Aarona pozoroval s jedním obočím zdviženým.
"Když už je řeč o tátovi, měla bych ti něco říct," naklonila se Elis k Leově uchu. "V tom deníku svoji cestu neříká přesně, naviguje podle různých bodů v krajině. Takže budeme muset jít stejnou cestou, abychom ho našli."
Leo se na sestru podíval. Když přikývla, přikývl taky a znovu zaměřil svoji pozornost na Aarona.
Ten zatím nadzvedl matraci a něco pod ní hrabal.
Konečně se mu podařilo vytáhnout to, co chtěl.
Vítězně se na sourozence Athosovi otočil a v ruce držel...
Meč.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.