Vivienin příběh - 1. část

25. září 2013 v 13:28 | van Filuta |  Vivien a její život
*Vivien
Zahradní světýlka vyznačovala cestu k našemu domu. Jemně osvětlený chodník vypadal, že se třpytí, protože po cestě k domu trochu zapršelo. Moje vždy pečlivě upravené vlasy byly mokré a mastné, ale mě to kupodivu nevadilo. Příjemně mi chladily záda.
Přešla jsem přes chodník k už dobře známým tmavě červeným dveřím s ozdobnou vytráží ve vrchní části. Když byste se na vytráž pořádně zadívali, všimli byste si, že tvoří písmena - iniciály členů naší domácnosti.
Zátáhla jsem za kliku a otevřela.
"Sestřičko!" ozval se dětský hlásek. To už se mi okolo krku vrhal můj mladší bráška.
"Ahoj, Philippe," odpověděla jsem a volnou rukou mu pocuchala vlasy.

Z kuchyně vykoukla mámina hlava. "Jaký byl den?" zeptala se ze slušnosti. Ve skutečnosti věděla, co jí odpovím a příliš ji to nezajímalo. Ani jsem jí nestačila odpovědět, než zase zmizela v kuchyni.
Dala jsem se rovně chodbou a vyšla po schodech do patra. Hned první dveře skrývají můj útulný pokoj. Vešla jsem do něj a roztáhla modrobílé závěsy. Teď už nesvítí, není třeba mít zatažené závěsy. Porozhlédla jsem se posvém pokoji, barevně vyvedeném v modré a bílé. Jako vždy jsem měla uklizeno, tudíž jsem ani úklidem nemohla zahnat nudu.
S povzdechnutím jsem padla na postel. Do nosu mě praštila levandulová vůně máminého pracího prášku. Ta vůně mě vždycky uklidní. Připomene mi babiččin dům v Provance, jak jsem vždycky běhala levandulovým polem a babička mi nadávala, že levanduli podupu. I když to není tak dávno, co jsem skutečnou levanduli cítila naposledy, připadá mi tahle minulost stovky let vzdálená.
Ještě chvíli jen tak ležím a vzpomínám na babičku. Ze zadumání mě vyruší mámin hlas: "Vivien, večeře! Pojď přichystat stůl!"
Posadím se a s dalším povzdechem se vydám dolů, přichystat stůl.
* * *
Večer probíhá stejně, jako každý jiný. Rodina se sejde u večeře a vykládáme si zážitky z uplynulého dne. Taťka zrovna vykládá nějakou vtipnou příhodu z práce, když zachytím mámin úzkostný pohled. Překvapeně zamrkám, ale když se znovu zaměřím na mámin obličej, ten nezvyklý výraz je pryč.
Tolik mě to překvapí, že mě přejde chuť k jídlu. Vezmu svůj talíř a začnu ho umývat ve dřezu. Uslyším zavrzání židlí a těžké kroky. Nejspíš taťka odešel do obyváku, aby se díval na svůj oblíbený seriál.
Brácha ke mně přijde a podá mi svůj talíř. Usměju se na něj. "Díky," zamumlám nepřítomně, vezmu si talíř a podám mu svůj, aby ho utřel. Sotva ho utře, už čeká, až mu podám jeho talíř.
Chci mu ho dát, když k němu přijde mamka a pošle ho za taťkou. Zamračím se. Máma se mnou mluví o samotě málokdy. Musí to být něco důležitého.
"Musíme si promluvit," řekne výhružně, jako by tím chtěla potvrdit moje obavy.

*Pierre
To, že jsem si znovu vzpomněl na Vivien, mi na náladě příliš nepřidalo. Když jsem se rozloučil s Isabell, vydal jsem se rovnou domů a netušil, co se stane.
Teď tu stojím jako přikovaný a tupě zírám na Eiffelovu věž. V ruce držím dopisní papír, popsaný zvláštním rukopisem. Každé písmeno je vyvedené trošku jinak, všechny jsou však pečlivě napsané, jako by si jejich autor s každým písmenkem hrál i půl hodiny.
Takhle píše jedině Vivien. Moje Vivien...
V hlavě mi zběsile běží myšlenky, stále si opakuji slova, která Vivien napsala. Proč mi ten dopis Isabell nedala dřív? Jak se mi mohla podívat do očí a říct, že nemá nejmenší tušení, co se s Vivien stalo? Vždyť mi takovou dobu tajila, že jí přišel dopis od Vivien! Neřekla mi pravdu!
Vztekla dopis zmuchlám a praštím s ním o zem. Pak si uvědomím, že je to jedna z mála věcí, která mi po Vivien zbyla a zvednu ho. Pokusím se ho srovnat, přičemž se mi nechtěně podaří jej roztrhnout. Přejedu prsty po větě, která je pro mě těžká. Nemůžu pochopit, že to Vivien opravdu napsala.
Prosím, nehledejte mě.

*Isabell
Fajn, udělala jsem to. Dala jsem Pierrovi ten dopis. Jen ať mě nenávidí, já už nemohla dál skrývat pravdu. Ne, když jsem viděla, jak všude chodí, jako by měl co nevidět spáchat sebevraždu. Ne, když vidím, co pro něj Vivien znamenala. Nebo spíš stále znamená. A to je ten problém.
On na ni odmítá zapomenout, pořád je pro něj víc, než kamarádka. Já vím, že bych ho měla podržet, ale když já si nemůžu pomoct... Když tu byla Vivien, udržovala jsem si od Pierra jakýsi odstup. Nikdy jsem si nedovolila něco naznačovat, ale teď... Cesta je volná, nikdo mi nepřekáží, chci si Pierra získat pro sebe!
Svědomí mi říká, že jsem hnusná zrádkyně, ale já za to nemůžu. Už dlouho pro mě Pierre není pouhým přítelem, i když on sám si tohle nemyslí. Nemůžu si pomoct.
Ale ten dopis jsem mu dala proto, že je mi mnohem víc nepříjemné, když vidím, jak se Pierre trápí, než to, že miluje někoho jiného. Radši ať mě nenávidí, než aby nebyl šťastný...

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.