Vivienin příběh - úvodem

13. září 2013 v 15:26 | van Filuta |  Vivien a její život
Protože momentálně nemám nápady na příběh Elis a Lea, rozhodla jsem se, že přidám ještě druhý příběh na pokračování. Vždy mi totiž pomůže, když střídám styly, které píši, abych měla pořád dobré nápady.
Plánuji, že tento příběh bude tak trochu ze života, nebo aspoň z života, jaký může být...
Ale teď už nebudu dál napínat, přečtěte si něco o Vivien!



*Vivien
Jmenuji se Vivien a je mi šestnáct let. Pocházím z Francie, ale žiji ve Švýcarsku. V Ženevě.
Moje rodina z Francie utekla před necelým rokem. Máma tvrdí, že to bylo pro mé dobro, ale já si to nemyslím. Stýská se mi po výhledu na Eiffelovku, večerních procházkách po zapadajícím sluncem ozářených ulicích, ale hlavně po mé nejlepší kamarádce Isabelle a taky po Pierrovi, po tom nejlepší klukovi, kterého jsem kdy potkala.
Teď žijeme v Ženevě. Ženevské jezero je možná nádherné, zvlášť při východu a západu slunce, ale jinak se mi tu nelíbí. Není to tady jako ve Francii. Nerada mluvím jinak, než svým rodným jazykem, jenže nemám na vybranou. Žádné přátele tu nemám, protože nechci být někomu na obtíž. Nechci se tady vázat, protože co nejdříve to půjde, vrátím se zpátky do Francie.
Ale i když bych utekla klidně hned teď, za svou babičkou, která by mě určitě přivítala, nemůžu odejít. Nemůžu to bráškovi udělat. Ne, prostě ne. Nezaslouží si poslouchat všechno to, co jsem vždy musela poslouchat já. Nezaslouží si, aby byl obviňován za něco, za co nemůže. Na to je zkrátka moc hodný a nevinný.
* * *
Zvednu hlavu ke hvězdám a myšlenky se mi znovu vrátí k době, kdy jsem ještě byla tou bezstarostnou holkou, která netušila, že jí osud přichystal složitou cestu. Sedím na velkém hladkém kameni u jezera. Slunce už zapadlo, ale já se ještě nechci vrátit domů, ještě chvíli chci být o samotě.
Natáhnu ruku k jezeru a rozvířím vodu, když se zlehka dotknu prsty jeho hladiny. Zatím, co se vlnky pozvolna šíří klidnou hladinou jezera, pozoruji odraz hvězd v jezeře. Vypadá to tak krásně, jak snadné by bylo se tu zabydlet, zamilovat si to tu a prožít zde překrásný život...
Ale já nechci. Chci znovu vidět Isabell... Chci se znovu procházet ulicemi a pozorovat Eiffelovu věž s vědomím, že je to zcela běžná věc. Ale hlavně chci znovu vidět Pierra, tolik se mi po něm stýská...
Tiše vzdychnu a sundám nohy z kamene. Ach, Pierre, jak moc mi chybíš...
Nazuju si boty, když uslyším šouravé kroky a všimnu si záře baterky za mnou. Otočím se a spatřím tátu. "Tati," zamumlám tiše, až se divím, že mě slyšel.
Sedne si ke mně a pohladí mě po vlasech. "Jak vidím, zase jsi na svém oblíbeném místě, kočičko," osloví mě jemně. Když mě vezme kolem ramen, povzbudivě se usměje.
Otočím se na něj s nasupeným výrazem. "Kolikrát ti mám opakovat, abys mi neříkal kočičko?" zeptám se na oko naštvaně.
Táta zvedne ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává. "Já nic, jsem nevinný, já nic!" odpověděl mi se smíchem.
Smutně jsem se usmála, což je tady v Ženevě u mě vzácnost. Táta si je toho vědom a tak mě znovu chytí okolo ramen. Usměje se na mě a nakloní hlavu na stranu.
Ještě chvíli spolu sedíme na kameni a sledujeme klidné jezero a hvězdy, které se v něm odrážejí. Pak se táta zvedne a podá mi ruku, že mi pomůže vstát s tichými slovy: "Můžeme jít?"
Přikývnu a přijmu jeho nabízenou ruku.

*Isabell
Zrovna se v Pierrově doprovodu vracím domů, když se oba, jako v transu, otočíme k Eiffelovce. Nehledíme však na ni, nesledujeme ten úžasný monument tolik typický pro Paříž, hledíme za ni. K malému bytu, kde žila ona. Vivien. Suprová holka, která jednoho dne zmizela a od té doby o ní nikdo neslyšel... Zmizela celá její rodina, slehla se po nich zem. Zůstala jen Vivienina babička, která se z jejich zmizení stále nevzpamatovala. Ani ona neví, kde jsou a jestli ještě žijí...
Pierre smutně vzdychne. Při pohledu na něj je to nezvyklé. Vždy působí vyrovnaně a klidně, ale když je s někým, koho dobře zná, nechá svoje pocity vyjít na povrch.
Nejsem hloupá, všimla jsem si, že před Vivieniným zmizením, už přestávali být obyčejnými přáteli... Když Vivien zmizela, Pierre se zhroutil. Byla jsem za to na ni naštvaná, ale když přišel ten dopis, který neměl zpáteční adresu a razítko bylo ze Švýcarska, věděla jsem, že ona za to nemůže. Řekla by nám, kdyby něco plánovala a rozhodně by Pierrovi nezlomila srdce.
"Myslíš, že ještě někde žije?" zeptal se Pierre znenadání.
Podívala jsem se na něj a jeho ztrápený pohled mě překvapil. Měla bych mu říct o tom dopisu, ale bojím se, že ho bude chtít vidět. A jestli mu ho ukážu, jestli uvidí, co je v něm napsané... Nechci si ani domýšlet, co by udělal.
Zhluboka se nadechnu a pokusím se zklidnit svoje myšlenky. "Určitě ano, Pierre. Ona by nás neopustila, ne z vlastní vůle. Hlavně tebe ne, Pierre." Podívám se mu do očí a povzbudivě se usměju. "Určitě na tebe zrovna teď myslí," pronesu rozhodným hlasem v pokusu dodat Pierrovi víru.
Úsměv mi neoplatí. Ani mě to nepřekvapí. Co Vivien zmizela, stáhnul se do sebe a, pokud vím, ani jednou se neusmál.
Odvrátím pohled od Eiffelovky. Možná, že působím silně a smířeně, ale nejsem. Vždy, když si na Vivien vzpomenu, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Zase cítím v očích vlhkost. "Pojďme," zahučím tiše a už nedodám, že na Vivien nechci myslet, abych se zase nerozbrečela.
Pierre znovu vzdychne, nicméně vykročí za mnou.

Pokračování příště
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.