Vivienin příběh - 2. část

5. října 2013 v 19:36 | van Filuta |  Vivien a její život
*Isabell
Sedím u břehu Seiny a hledím dolů na hladinu řeky. Vůbec mě nezajímá, že už dávno padla tma a není zrovna nejchytřejší se v tuhle dobu sama potulovat městem a navíc u řeky. Teď mi hlavou opět běží myšlenky, které mě provází celý můj život. Ty ponuré myšlenky, které jsem měla vždy, i když to není příliš normální.
Možná... Možná, že uvažuji zrovna o tomhle, kvůli tomu, že celkově můj život stojí za houby.
"Ale, ale,..." uslyším dobře známý hlas. Ve tmě rozeznám siluetu a do světla pouličního osvětlení vystoupí vysoký modrooký kluk s hřívou světlých vlasů, na levé straně částečně vyholenou. Ve tváři mu jako vždy hraje sebevědomí výraz. "Koho to tu máme?" dodá s úsměvem.

"Nech mě, Stephane," odseknu chladně a znovu se zadívám na Seinu. Příchod tohohle individua, které mi už pěkně dlouho pije krev, moje nepříliš optimistické myšlenky ještě zhoršil. Vážně mám chuť udělat to, co se mi už tak dlouho honí hlavou... Pak už by mě nic netrápilo...
Stephane se na mě zkoumavě zadívá. "Kde máš Pierra? Vždyť od odchodu..." zarazí se. Rád má úděsné poznámky, ale zdá se, že tentokrát do mě nechce rýpat. To je... Víc jak neobvyklé. "No, chci říct, že tě nevidím v jiné společnosti, než v jeho," dodal rychle a zdálo se, že je nervózní.
Zahleděla jsem se mu do očí a snažila se zjistit, co má zalubem, ale vypadalo to, že mluví zcela vážně. I přes to jsem mu nevěřila.
"Co děláš venku tak pozdě? A sama?" zeptal se s překvapivě starostlivým podtónem. "Vždyť víš, že není chytré se v noci potulovat sama." Přisedl si ke mně a bedlivě mě pozoroval.
"Nemám dneska zrovna dobrý den," odpověděla jsem mu a otočila hlavu pryč od něj. Nemám ho ráda, ale najdenou mi připadalo, že mu můžu věřit.
Pamatuji si, jak jsme si jako malí caparti hráli na hřišti a v první třídě si spolu sedli. Ale ve škole se něco pokazilo a my se spolu přestali bavit. Každý se dal svou cestou, já zůstala na stejné škole, zatímco Stephane přestoupil na jinou školu. Ale na střední jsme se zase začali potkavat, byli jsme si však už tak vzdálení, že jsem Stephana málem nepoznala. On mě však ano a pak... Pak začal mít ty otravné poznámky, takže jsem ho začala nenávidět. Ale teď, když mám zase jednou nepříjemné myšlenky, se z ničeho nic objeví a chová se ke mně ohleduplně, jako by mě chápal.
"Po dnešku mě Pierre určitě nenávidí. Lhala jsem mu, neřekla jsem mu o dopisu, který nám Vivien poslala. Došel mě, ale byla tam i část pro Pierra. Já... Já mu prostě nemohla ten dopis jen tak dát, ale pak... Něco se ve mně zlomilo a já mu ho dala a teď... Teď..." nedokázala jsem pokračovat. Z očí mi vytryskly slzy a já se rozbrečela. Věděla jsem, že mě Stephane pozoruje, ale bylo mi to jedno. Už jsem v sobě svoje pocity nedokázala dál dusit.
Stephane chvíli nic neříkal. Pak si mě však přitáhl k sobě a začal mě utěšovat.
A já si náhle uvědomila, že pro mě Pierre možná neznamená to, co jsem si myslela...

*Vivien
Hleděla jsem na mámu a nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekla. Už je to skoro půl hodiny, co tupě zírám na mámu, neschopná zpracovat informace, které jsem se dozvěděla. "Tak proto jsme ze dne na den zmizeli z Francie," opakovala jsem snad už posté.
Máma opět přikývla a stále mě pozorovala. "Teď už znáš pravdu," ozvala se nečekaně. "Bylo třeba ti ji říct, protože se musíme do Paříže na pár dní vrátit. Nikdo nás nesmí poznat, takže si budeš dávat pozor, když někam půjdeš, ano?"
První, co mě napadlo, bylo: Uvidím Pierra! Ale pak mi došlo, že mě nesmí poznat. Ale vidět ho snad můžu, ne? Pokud si dám pozor, nepozná mě, doufám...
Máma se zvedla a vytáhla velké nůžky, které používala vždy, když si chtěla zkrátit vlasy. Vytřeštila jsem na ni oči. "Mami, že nechceš udělat to, co si myslím..." vydechla jsem nevěřícně.
Máma se smutně usmála. "Já vím, taky to dělám nerada, ale musí to tak být. Musíme konečně zanechat minulost minulostí a začít odznova." Přišla ke mně, vzala část mých dlouhých medových vlasů a přiložila k nim nůžky.
"Dobře," zafňukala jsem. Oddaně jsem se opřela o opěradlo židle a nechala mamku, ať mi ostřihá mé dlouho nestříhané vlasy. Vlastně jsem si je naposledy nechala ostříhat někdy v době, kdy mi bylo šest. Od té doby jsem si vlasy nechala narůst.
K zemi začnou padat dlouhé a husté prameny vlasů. Cítím, jak se mi odlehčila hlava, slyším, jak vlasy dopadají na podlahu a v duši pláču. Bude trvat hodně dlouho, než mi vlasy opět dorostou, pokud vůbec někdy dorostou... Máma mi dokonce udělá ofinu, načež mi řekne, ať jdu do koupelny.
Dobrovolně přejdu do koupelny, kde už má nachystanou tmavě hnědou barvu. Prosebně se na ni podívám, ale ona jen zavrtí hlavou. "Nesmí tě poznat, Viv," řekne jemně. "Neboj se, vlasy ti jenom podbarvím," dodá hned, aby mě uklidnila, ale příliš se jí to nepodaří.
Začne mi barvit hlavu.
* * *
Když mi máma řekla, že sama sebe nepoznám, netušila jsem, že je až tak dobrá a opravdu se nepoznám. Teď tu stojím před zrcadlem a nemůžu se na sebe vynadívat. Moje modré oči jsou zelené, protože mi máma dala kontaktní čočky, vlasy ostříhané po ramena, zvrchu medové, zespodu tmavě hnědé. Na tváři mám dokonalý make-up, jaký bych si sama nikdy neudělala. V uších naušnice, vlevo dvě, vpravo tři. Máma byla vždycky dobrá vyzážistka, ale překvapilo mě, jak si se mnou pohrála. Dokonce mi řekla, že mi udělá piercing do nosu. Souhlasila jsem a ani mě to příliš nebolelo, jak dobře se to mámě podařilo.
I oblečení mám neobvyklé. Vždycky jsem chodila docela nudně oblečená, teď mám hluboký véčkový výstřih čistě černého trička, přes něj modrobílou košili s rukávy vykrnutými, takže dosahují sotva k loktům. Na hlavě mám šiltovku, která se mi vždycky líbila, ale nikdy jsem si netroufla si ji dát. Zářivě modré kalhoty ke mně taky příliš nepasují, křiklavým barvám jsem se odjakživa vyhýbala. Stejně tak bílé Conversky nejsou zrovna můj styl. Ale když o tom tak přemýšlím... Líbí se mi, když vypadám jako rebel, mám chuť provádět věci, co bych si normálně nedovolila...
Máma za mnou přijde, v ruce drží pár šperků. "Které se ti líbí?" zeptá se s úsměvem.
Okamžitě si všimnu náhrdelníku s pírky. Vezmu si ho a přirovnám ke svému novému oblečení. Kývnu si na důkaz, že se mi to líbí a vezmu si ještě stříbrné hodinky s kovovým páskem. Hodinky si zapnu sama, ale s náhrdelníkem mi musí máma pomoct.
Znovu se na sebe zadívám do zrcadla. Zeširoka se usměju. "Mami, ty jsi kouzelnice," podotknu a vděčně se na ni podívám.
"Ale vůbec ne," odpoví mi hned a taky se usměje. "Jen jsem nechala prostoupit tvé vnitřní kouzlo a hlavně z tebe udělala holku, která vypadá na svůj věk."
"Myslím, že můžeme vyrazit," řekne mamka. Přikývnu a vydám se ven z domu.
Už na mě čeká táta s bráchou, oba na mě užasle hledí. "Co je?" utrhnu se na ně příkrým tónem, až sama sebe překvapím.
"Nic, jenom vypadáš..." spustí táta, ale nedořekne větu, jako by neměl slov.
Usměju se a projdu okolo bráchy, abych nasedla do auta. Sotva se usadím a připoutám, vyjde z domu máma. Zamkne, přijde k autu a sedne si dopředu na místo spolujezdce. "Můžeme vyrazit a Viv, nezapomeň - nemluv, pokud to není potřeba a když už budeš muset mluvit, tak zkus změnit hlas, ano?"
Rozhodně kývnu, ale to už jsem v představách daleko odtud, ve Francii u Eiffelovky společně s Pierrem...

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.