Vivienin příběh - 3. část

25. října 2013 v 19:59 | van Filuta |  Vivien a její život
*Pierre
Je sobotní ráno, takže jako vždy musím vstát ještě před snídaní a zajít pro čerstvé pečivo. Máma by nikdy nesnídala rozmrazené, nebo den staré pečivo. Otráveně se zvednu od stolu, vezmu bundu a vyrazím ven.
Ulice jsou tak brzy ještě prázdné, jen sem tam projede nějaké auto, nebo proběhne svěží raní běžec. Čerstvý vzduch je chladný, zimu ještě víc umocňuje vítr, který dnes fouká. Už je poznat, že se blíží zima. Klidně si vykračuji dobře známou cestou od našeho domu k malému pekařství, které je tu odjakživa. Zrovna se zhluboka nadechnu a užívám si příjemného rána, když spatřím Stephana. Ale to není možné, co by tu dělal... Vždyť bydlí na druhé straně Paříže.


Zastavím se a pozoruji ho. Zatím si mě nevšiml, protože ke mně stojí otočený zády. Přimhouřím oči. S někým si povídá, jenže je moc vysoký na to, abych mohl tu neznámou osobu zahlédnout. Neříkám, že bych byl malý, to zase ne, ale Stephan mě ještě o hlavu převyšuje. Vedle něj si připadám i já jako trpaslík, co teprve ti, kteří nejsou zrovna vysocí...
Zavrtím hlavou a chci vykročit, když se Stephan najednou otočí směrem ke mně. Rychle otočím hlavu a doufám, že si nevšiml, že ho pozoruji. Pokračuji klidně dál v cestě, jakoby nic. Někdo mě však chytí okolo ramen.
"Nazdar Pierre, jak je?" zeptá se Stephan s podivným uspokojením, které u něj nebývá zvykem. Většinou je pořád mimo, nikdo neví, proč. Působí sice děsivě a sebevědomě, i s tím jeho šíleným účesem, ale nechová se jako někdo, kdo by měl přehnané sebevědomí.
Chvíli na něj civím, než se vymaním z jeho sevření a znuděně odpovím: "Fajn, je mi fajn."
"Neříkáš to zrovna fajnově," odpoví, načež mě znovu dožene a srovná se mnou krok. "Nevíš, kde je Isabell?" prohodí jen tak náhodou. Tváří mu mihne namachrovaný úsměv, jaký u něj nebývá zvykem.
"Ne!" odseknu. "A ani mě to nezajímá!" Au... Kvůli němu zase musím myslet na včerejšek. Na Vivien...
Pokračuji v cestě a překvapeného Stephana brzy ztratím z dohledu. Nevydá se za mnou, vím to. Zná mě dost dobře na to, aby pochopil, kdy není radno se se mnou bavit.

*Vivien
"Takže, Vivien," ozve se máma, když konečně vystoupí z auta. "Zajdeš do pekárny, ty víš, kde je. Koupíš nám něco na jídlo."
"Jasně, mami," odpovím a čekám, jestli ještě něco nedodá.
"Tak běž už!"
Protočím oči a vyrazím směrem k pekárně. Všimnu si, že máma něco říká tátovi, který, sotva domluví, vyrazí svižným krokem někam pryč. Brácha si zatím zaleze do auta, máma se ještě rozhlédne, pak ale zaleze za ním, nastartuje a odjede. No super, nechali mě tu napospas Paříži, která mě chce ukamenovat... Jestli mě někdo pozná...
Zatřepu hlavou. Teď na to nesmím myslet.
V klidu projdu prázdnými ulicemi. Jen jednou potkám nějakého běžce, když tu najednou...
"Stephane...?" zeptám se tiše sama sebe. Na ulici stojí jeden ňouma z mé staré školy. Jasně, vypadá jinak, je ještě vyšší než dřív, vlasy má částečně vyholené, je mohutnější a hlavně se tváří, jako by jeho život byl úžasný. Vůbec ne jako Stephan, kterého jsem znala. Stephan mimoň, co možná tak pozdravil, ale pak si vás nevšímal, protože pořád přemýšlel nad... Ani nevím, o čem vždycky přemýšlel.
Jakoby mě snad slyšel, otočí se a zadívá se na mě. Znervózním. Nesmí mě poznat, nesmí... Zdá se, že o mě nejaví zájem, když se otočí. Jenže pak se znovu otočí, přejde ulici a objeví se po mém boku. Pořád na mě civí, jako by mě snad poznával. "Promiňte, slečno, neznáme se odněkud?" zeptá se slušně překvapivě monotóním hlasem. Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se musel hodně změnit.
Podívám se na něj. Snažím se vypadat bezstarostně, pohodově a naprosto mimo dění. "Obávám se, že ne." Chvíli mlčím, než dodám: "Omlouvám se, ale pospíchám." Přidám do kroku, ale podcením Stephana.
"Opravdu ne? Někoho mi připomínáte... I když je to asi nemožné, ona by se takto nikdy neoblékla a hlavně zmizela skoro už před rokem pryč. Prostě jen tak. Jeden den tady byla a další den... Puf! Byla pryč ona i celá její rodina."
"To je mi líto, ale já opravdu pospíchám," odpovím pohotově a doufám, že můj hlas nezní tak ztrápeně, jak mi zněl v mé hlavě. Ještě více zrychlím.
"Jistě, promiňte, ale mohu se zeptat, jestli néhodou neznáte Vivien? Vivien Beaufortovou?"
"Je mi líto, ale neznám," odpovím a hned se zastydím. Vivien Beaufortová jsem já. Vivien, co neumí lhát. To mi přeci nemůže sežrat...
"To je škoda. Děkuji za Váš čas," řekne Stephane a vydá se do jedné z bočních uliček.
Konečně zpomalím a, už v klidu, se vydám do pekárny.
* * *
Vejdu do pekárny a přičichnu k dobře známé vůni pečiva. Je to už dlouho, co jsem tu byla naposledy, ale i tak si stále pamatuji, jak jsem si sem chodila každé ráno před školou koupit něco k jídlu a pravidelně se tu potkávala s Pierrem, v jehož společnosti jsem pokračovala až do školy, kde jsme se rozdělili, protože jsme každý chodili do jiné třídy. Ano, Pierre je o dva roky starší, příští rok by měl nastoupit na výšku. Zajímalo by mě, kam asi míří.
S úsměvem přistoupím k pultu a začnu prozkoumávat nabízené pečivo. Ani si nevšimnu, že těsně vedle mě někdo stojí a málem do dotyčného vrazím. "Eeem..." zarazím se, když se na mě otočí zelenoočko s hnědými vlasy. Prohlédne si mě krytickým pohledem, zatímco já si rychle prohlédnu jeho. Je docela hubený, ale svalnatý. Má ostřejší rysy. Nevypadá vůbec špatně... Kéž by tak mohl žít ve Švýcarsku. Rychle zavrtím hlavou, nechala jsem se moc unést.
"Moc se omlouvám!" vyhrknu rychle a dřepnu si, abych mu pomohla posbírat rozsypané rohlíky. "Já... Opravdu jsem nechtěla..." sypu ze sebe a nadávám si, že se neumím normálně vyjadřovat.
"To nic, stane se," odpoví klidně a dřepne si, aby taky začal sbírat rohlíky. "To je dobré, já je posbírám," dodá hned potom, ale já zavrtím hlavou.
"Můžu za to já, tak aspoň pomůžu posbírat ty rohlíky." Natáhnu se pro jeden rohlík, sotva ho chytím, že ho tomu klukovi podám, položí najednou svoji ruku na tu moji. Rozpačitě se usměje a rychle svou ruku stáhne.
Dám mu rohlík do sáčku, když se zvedne a natáhne ke mně zdvořile ruku. Nejistě se ho chytím, když mě zlehka vytáhne a usměje se. "Těšilo mě," pronese zjemna a já ucítím, že mi něco dal do ruky. Zadívá se mi do očí. Pak odejde.
Rozpačitě přijdu k pokladně a říkám prodavačce své přání. Převezmu od ní pečivo a podám jí peníze, načež odejdu pryč z obchodu. Nečekám však to, co se stane před vchodem...

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.