Vivienin příběh - 4. část

28. listopadu 2013 v 21:29 | van Filuta |  Vivien a její život
Už je to dlouhá, velmi dlouhá doba, co jsem tu byla naposledy, za což se omlouvám, ale když je člověk líný... Co už se mnou nadělat... :-D Doufám tedy, že se další část příběhu povedla a bude se všem líbit. :-)
*Vivien
Otevřu dveře obchodu a vyjdu ven. Stoupnu si vedle vchodu a podívám se na čas. Neuplynula ani půlhodina, to naši ještě nebudou zpátky. Chvíli přemýšlím, co bych měla dělat. když si všimnu toho kluka, se kterým jsem se srazila. Mluví s nějakou starší paní a já si všimnu, že nemluví čistou francouzštinou, občas použije němčinu, skoro jakoby... Ale ne, nesmím se nechat unést! On přeci nemůže být ze Švýcarska!
Zavrtím hlavou a chci se vrátit, odkud jsem přišla, když do mě někdo prudce vrazí. Tentokrát se žádné pečivo nerozsype, protože jsem chytře zavázala sáček. Kdežto můj šilt nedopadne dobře, spadne do kaluže a já jen vztekle zavrčím. Když však zvednu hlavu, mám co dělat, abych nezaječela.



*Pierre
S omluvou se zvednu na nohy a rychle pomáhám vstát i té neznámé holce. Její šiltovka jí spadla do kaluže, na chvíli se tváří nepříčetně, ale když si mě všimne, jen se překvapivě vlídně usměje. "Promiňte."
Neřekl bych, že bude mít tak příjemný hlas, působí jako nějaký rebel a anarchista, ale když promluví, její děsivý zevnějšek jakoby neexistoval. "To nic, vážně, nic se nestalo. Jenom čepka to trošku schytala," odpoví mi na mou omluvu a skloní se pro ni. "No, možná trochu víc," dodá, když se zvedne a prohlédne si svoji mokrou šiltovku. "Co se dá dělat, dnes už si ji na hlavu nedám, jestli nechci být zmoklá slípka," dodá a opět se usměje tím jemným úsměvem.
Zasměju se jejímu vtipu a poprvé mi začne připadat, že mi někoho připomíná. "Mohl bych ti jako omluvu koupit něco tam v kavárně?" zeptal jsem se, ani nevím proč a ukázal směrem k nedaleké kavárně, kam jsem vždy tak rád chodil s Vivien.
"Nooo..." protáhla zamyšleně ta holka a podívá se směrem, kam ukazuji. Už se bojím, že řekne ne, když se znovu usměje. "Já myslím, že mám ještě dost času. Ráda si s tebou v kavárně chvíli sednu," odpoví mile a vydá se ke kavárně.
Chvíli stojím a tupě za ní hledím, než se na mě otočí. "Tak jdeš, nebo ne? Já jen, ať vím, jestli mám jít pryč, nebo tu s tebou ještě chvíli pobýt."
Horlivě přikývnu a doběhnu ji, abych jí mohl slušně podržet dveře. "Pravý gentleman," podotkne uctivě, když na mě kývne a vejde do kavárny.

*Vivien
Ani nevím, proč jsem Pierrovi na jeho pozvání kývla, ale už jsem to udělala a je pozdě se vymlouvat. Sedneme si k jednomu stolu u okna tak, abychom z kavárny pěkně viděli, ale zároveň jsem v okně byla vidět jen já a Pierre ne. Pokud se naši objeví, budou si myslet, že jsem si šla sednout do kavárny, abych zabila čas, než se pro mě vrátí. Nenapadne je, že Pierre je tu se mnou.
"Omlouvám se, že jsem do tebe vrazil, zase jsem se díval jinam, než jsem měl," omluví se znovu Pierre, když mi podává nápojový lístek.
Zavrtím hlavou. "Nic se nestalo, vážně. Už se mi přestaň omlouvat." Vezmu si od něj lístek a začnu si vybírat, co si dám k pití. Pamatuji si přesně, co jsem si vždy dávala a je mi jasné, že nesmím ani trochu riskovat. Když přijde číšník, neodolám a přeci jen si řeknu o mátový čaj.
"Mátový čaj?" podiví se Pierre.
Zvednu jedno obočí. "Je snad něco divného na tom, že chci mátový čaj?" odpovím mu otázkou.
"Ne, vůbec. Já jen... že..." zarazí se a prohlédne si mě. Když zjistí, že se vůbec nechovám, jako stará Vivien, která vždy slušně seděla u stolu nohama u sebe a dlaněmi položenými na stole, ale jsem opřená o židli, levou ruku za opěradlem, pravou položenou na stole a nohu přes nohu, nejspíš vzdá své pochyby.
"Že?" zkusím ho popostrčit k dokončení věty.
"Nic, nic," odpoví a podívá se pryč, aby se mi nemusel dívat do očí.
Podívám se na hodinky, kterých si ten trouba hned všimne. Kdo by si jich nevšimnul, když se třpytí diamantem, který je vsazený přímo uprostřed ciferníku. Zalesknou se mu oči. "Ty jsou tvoje?"
"Koho by asi tak byly." Tiše se uchechtnu.
"Můžu se podívat?" zeptá se hned, jako by moji odpověď vůbec nevnímal.
"Proč jako?" odseknu příkře a on se zarazí.
"Tak ne každý asi má na ruce hodinky s pravým diamantem. A ty rozhodně nevypadáš jako někdo, kdo by měl haldu peněz, aby si mohl pořídit něco takového." Poprvé slyším Pierra takového, jaký dokáže být k ostatním, kteří mu jdou na nervy.
"Je to dárek," odpovím tiše a zasněně hledím na diamant v hodinkách. "Vlastně byl," opravím se a nenápadně se podívám na Pierra. Zdá se zaražený. "Od měho dědy, dlouhý příběh."
"Rád si ho poslechnu," odpoví Pierre pohotově.
Podívám se ven z okna na liduprázdné ulice. "Nechci o tom mluvit..." odvětím tiše a rukou si utřu slzu, která se mi snaží prodrat ven z očí.
Pierre dál nemluví. Když přijde číšník, poděkuje mu i za mě, protože já stále hledím ven a přemýšlím nad dědečkem. V ten den se to stalo... V ten den byl vyřknut ortel nad životem malého dítěte... V ten den se vše zničilo...
Vezmu hrníček s mátovým čajem a trochu upiju. Schválně si v něm nechám lístky čerstvé máty, abych si aspoň něčím odporovala. Mám radši, když je čaj silnější, aspoň mě víc "nakopne".
"Máš zvláštní přízvuk," promluví náhle Pierre, zatímco si míchá svou kávu a sleduje mě, jak upíjím čaje. "Jsi Němka?"
Zvláštní přízvuk? Ve Švýcarsku nezapadám, protože moje francouzština je moc čistá a zdáse, že už ani tady nezapadám, protože se mi do francouzštiny prodrala tvrdá němčina...
Položím hrníček a zavrtím hlavou. "Vůbec ne, jsem Francouzska," odvětím a doufám, že nepřijde další otázka. Bohužel přijde.
"Ale ve Francii určitě nežiješ, kde tedy?"
"Jak kdy," odpovím a obdivuju, že ještě neprokouknul, že mu servíruju samé lži. "Občas jsem ve Francii, občas v Německu, jindy v Anglii, či jinde. Pořád se někam stěhujeme. Záleží na tom, jak jdou tátovi obchody."
"Takže mluvíš několika jazyky?"
Přikývnu. "Francouzsky, německy, anglicky a trochu italsky," odpovím popravdě. Italštinu jsem se začala učit až ve Švýcarsku, protože se zde používá. Rétorománštinu mě učí můj učitel dějepisu, který si mě oblíbil a říkal, že mě určitě bude bavit. Zároveň ale tvrdil, že bych neměla jen tak někomu říkat, že se učím tento jazyk.
Zaslechnu zatroubení auta. Instinktivně se podívám ven z okna a zahlédnu naše auto a mámu, jak na mě ze sedadla řidiče mává. Zamávám jí taky, aby věděla, že jsem si jí všimla a omluvně se usměju na Pierra. "Musím jít, naši jsou tady. Bylo mi s tebou dobře, ale čas vypršel." Vytáhnu s kapsy peněženku a začnu se v ní přehrabovat.
"Ne, nech si peníze, pozval jsem tě."
"Vezmi si je, bude to tak lepší," odpovím a položím peníze na stůl. Rychle dopiju svůj čaj a zvednu se k odchodu, když se mě Pierre ještě nečekaně zeptá na poslední otázku.
"Jak se vlastně jmenuješ?" vyhrkne rychle.
Chvíli se zarazím, než se rozhodnu, že mu řeknu své druhé jméno. "Genevieve, jsem Genevieve." Otočím se k odchodu a nechám zasněného Pierra Pierrem.
"Já jsem Pierre," zavolá za mnou, ještě než dojdu ke dveřím. Poslední, co od něj slyším, je zasněné šeptání mého druhého jména.
"Genevieve..."

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.