Vivienin příběh - 5. část

10. ledna 2014 v 17:44 | van Filuta |  Vivien a její život
*Vivien
"Co jsi dělala v té kavárně?" vyjede na mě hned máma.
"Nebyli jste nikde na dohled a taky mi nikdo neřekl, v kolik bych měla stepovat před kavárnou," odseknu jí.
"Ty si nějak dovoluješ," zavrčí máma a zamračí se. "Co se děje Viv?"
"Viděla jsem Stephana. Ptal se mě, jestli se neznáme a podle toho co říkal na vysvětlenou jsem pochopila, že myslel mě. Ale je přesvědčený, že můj návrat není možný. Teda... Aspoň to tak znělo."
"Stephan?" ozve se brácha. "To je ten tvůj divný kámoš ze třídy?" zeptá se překvapeně.
Podívám se na něj. Ano. Brácha to ví moc dobře. Stephan byl super kámoš, i když často značně mimo. Sice mi nikdy neřekl důvod, proč je tak často pohroužený do sebe, ale i tak mi věřil mnohem víc, než ostatním. Občas se mi zdálo, že je to kvůli tomu, že vycházím s Isabell. Ta ho ale neměla ráda, i když mi vykládala o tom, jak byli jako děti nejlepší přátelé a všechno podnikali spolu. Troufám si říct, že ho přímo nenáviděla. Proč? To bych taky ráda věděla...

"Jo, to je on," odpovím tiše a skloním hlavu v pokusu zakrýt svou tvář krátkými vlasy.
"Viv, mám pro tebe další úkol, ano?" osloví mě znovu máma.
"Tak co to bude?" vyhrknu nedočkavě.
Máma se usměje. "Musím teď něco zařídit sama a táta se vrátí až později, takže budeš mít na starosti Philippa. Nezapomeň, že jsi teenagerka, co dostala na starosti svého mladšího bráchu a strašně ji to otravuje, ale i tak ho vytáhneš k Eiffelovce, aby ses ho pokusila něčím opravdu zaujmout. Klidně kup ty klíčenky s Eiffelovkou, nebo zajděte nahoru. Běžte pěšky, máte spoustu času, než pro vás dva přijdu."
"Přijdeš?" nechápu.
"Musím schovat auto. Nic nesmí nasvědčovat naší přítomnosti."
Auto zastaví a Philippe rychle vysedne. Máma se ke mně však ještě otočí. "Viv, jestli se nevrátím, počkejte do dvou a pak se vydejte k té kavárně, ano? Táta tam na vás bude čekat. Běž!"
Neochotně vysednu a snažím se před Philippem tvářit nadšeně, ale v hlavě mi vrtají mámina slova.
Proč by se neměla vracet?

*Pierre
Doma se mnou moc řeči není. Sedím u stolu a pořád se zadrhávám při snídani. Nemůžu přestat myslet na tu holku.
"Pierre, co je to s tebou?" zeptá se mě táta, který mě už chvíli nechápavě pozoruje a sám se nějak nemůže přinutit dojíst snídani.
Pokrčím rameny a ukousnu kousek rohlíku. Zase chvíli jím, táta mě nechává napokoji, když se znovu zarazím.
Táta se zamračí, chytne mě za paži a odvleče od stolu.
"Co je?" nechápu jeho reakci.
"Musíme si promluvit," odsekne a dovleče mě až do své pracovny, přičemž ještě stačí křiknout na mámu, že mu jdu pomoct s tím novým vrtákem. Posadí mě do svojí židle, na které sedává vždy, když musí doma na počítači dodělávat něco, co nestihnul v práci, což se stává celkem často. Zapne muziku na počítači, aby zakryl náš rozhovor a zařídil ještě přesvědčivější prostředí, protože při práci rád poslouchá muziku.
"Vypadáš, jak kdybys viděl ducha," podotkne a zasměje se.
"Možná," odpovím a spiklenecky se usměju. Na tátu je spoleh. Ten mámě nikdy neřekne nic, co by ji mohlo rozrušit a vždycky se mě bude snažit rozveselit. Stejně, jako když byl brácha v mém věku. Určitě to tu bude vypadat stejně, až bude mladší brácha stejně starý.
"Pierre, vzchop se! Vždyť je ti skoro osmnáct!" začne a já jen protočím oči. Dokonale okopíroval mámu. "To zase myslíš na Vivien, že vůbec nevnímáš svoje okolí? Musíš zapomět, kolikrát ti to mám opakovat! Nikdo neví, kde je, jestli ještě vůbec žije!"
"Nemyslel jsem na ni, dokud jsi o ní nezačal mluvit," odpovím popravdě. "Myslím na Genevieve."
"Tak Genevieve," odpoví táta s pozdviženým obočím. "Našel sis nové děvče?"
"Vlastně jsem tu holku potkal dneska ráno. Vrazil jsem do ní před pekařstvím a jako omluvu ji pozval do kavárny."
"Povídej," řekne hned táta zvědavě a já se v duchu usměju. Vím, čím ho zaujmout.
"V kavárně si dala mátový čaj a dokonce mi za něj vnutila peníze s tím, že to tak bude lepší. Všiml jsem si stříbrných hodinek po jejím dědečkovi. Ty hodinky měli uprostřed ciferníku diamant. Když odcházela, protože pro ni přijeli rodiče, řekla, že se jmenuje Genevieve. Taky měla zvláštní přízvuk, znělo to, jako by už delší dobu nemluvila francouzsky. Spíš to znělo německy, možná trochu anglicky."
"Jak vypadala?" vyzvídal táta dál, nespokojený s mou jednoduchou odpovědí.
"Krátké vlasy po ramena, šiltovka na hlavě. Hubená, trochu vysportovaná a opálená, černé triko s výstřihem, modrobílá košile, zařivě modré kalhoty a bílé tenisky. Docela pěkná."
"Kolik jí je?"
"Nevím. Tak šestnáct, možná sedmnáct. Neptal jsem se, nebo to spíš nestihl."
"Zní to zajímavě. Že by konečně holka, díky které zapomeneš na Vivien? Vzal sis na ni aspoň číslo?" začal hned uvažovat táta nahlas.
Zavrtím hlavou.
"To je škoda. Pokud na ni ještě narazíš, musíš to napravit!" zasměje se táta.
"Říkala že cestuje. Cestuje podle toho, jak se jejímu otci daří obchody. Nemůžu vědět jistě, že ji ještě uvidím. Možná co nevidět odjede pryč..." začnu vykládat, ale táta mi skočí do řeči.
"Věř mi, že tu holku ještě určitě poznáš. Jestli jsi na ni i ty udělal takový dojem, jako ona na tebe, tak se ještě určitě uvidíte," odpoví tajemně táta a vezme do ruky nový vrták, který máme zkoušet. "Tak co, pomůžeš mi?" zeptá se s úsměvem, jako bychom vůbec neřešili, co se se mnou děje. Jsem mu za to vděčný a tak kývnu, abych mu dal najevo, že mu rád pomůžu.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.