Vivienin příběh - 6. část

26. ledna 2014 v 15:30 | van Filuta |  Vivien a její život
*Vivien
"Weeee!"
Protočím oči. Brácha svoji roli hraje opravdu přesvědčivě. Jako by byl vážně malý otravný sourozenec, kterého bych měla každou chvíli chtít shodit z Eiffelovky dolů. Teď momentálně předstírá, že mě provokuje tím, že si hraje na šílené letadlo, které okolo mě krouží.
Brácha narozdíl ode mě nemá druhé jméno, ale jeho kámoši ve škole mu říkají Carl, ani nevím proč. A tak jsem se rozhodla ho oficiálně přejmenovat na Carla, abych ho taky naštvala. Je zvláštní, jak snadno si sourozenci můžou lézt na nervy, když se jim zachce...
"Carle, nech toho!" zavrčím na něj s hranou podrážděností v němčině, abychom vypadali ještě věrohodněji jako nějací otravní mladí turisti bez rodičů.

Jedna paní se na mě podívá s pozdviženým obočím. Drobná postarší paní, na které je už od pohledu poznat, že je z Německa. "Kde máte rodiče?" zeptá se mě německy a je jasné, že já nemluvím jen němčinou, protože můj přízvuk je oproti tomu jejímu mnohem měkčí a jemnější.
Pokrčím rameny, jako by mě to vůbec nezajímalo. "Co já vím, asi zase něco zařizujou kvůli obchodům. A já tu musím hlídat mého milého bratříčka," odpovím sarkasticky a probodnu bráchu pohledem.
Ten, aby svou otravnost potvrdil, dupne mi na nohu a pak uteče, aby náhodou nedostal.
Zasyčím bolestí. Nejspíš mi dupnul na nohu víc, než měl v plánu. Doufám. Pak se, jako by se nic nestalo, usměju na tu paní a s omluvou se vydám zase za bráchou. Jenže ona mě chytí za ruku, na které se třpytí moje hodinky. Sakra, napadne mě hned. To je tak vyditelné, že je v nich pravý diamant, že si ho všichni všímají?
"Krásné hodinky," podotkne ta žena a se zájmem si je prohlíží. "Najspíš nějaká starožitnost, že ano? A ten diamant uprostřed je pravý?"
Teď už se neusmívám. Zamračím se na ni a vytrhnu svoji ruku z jejích spárů. "Je to starožitnost, to ano. Dědí se u nás už několik generací. Ale co já vím, tak ten diamant by neměl být pravý, jen dobře vybroušené sklo," odpovím s jasným náznakem, že se mi tohle vůbec nelíbí.
"Jsi si jistá?" odpoví mi otázkou a podívá se na mě, jako by věděla, že neříkám celou pravdu.
Znovu pokrčím rameny. "Co já vím," řeknu už zase nenuceně a rychle se otočím, abych našla Philippa. Ještě štěstí, že přede mnou utekl, asi mě zachránil před dalšími otázkami.
Za sebou ještě slyším tu ženu. "Ty nejsi z Německy, že ne?" Ale já už ji ignoruji. Tohle setkání se mi rozhodně vůbec nezdá. Celkově se mi ta ženská vůbec nezamlouvá.

*Isabell
Znovu sedím na té lavečce, co včera. Hledím na Seinu, ale tentokrát mé nepříliš šťastné myšlenky ustupují do pozadí. Teď náhle v té poklidně plynoucí řece vidím naději nového dne. Vidím něco, co jsem dřív neviděla. Možná jsem byla slepá, ale vždycky to tu bylo. Jak jsem jen mohla chtít se vším skoncovat?
Povzdechnu si a otočím se zády k Seině. Už je dost hodin, asi bych měla jít zpátky domů, ať o mě máma nemá starosti, ale nechce se mi jít za svým nevlastním otcem a bratrem. Nenávidím je. Nenávidím je za to, co provedli mojí mámě, když jim uvěřila. Nenávidím i svou matku za to, že je tak slabá a nedokáže od nich odejít. Vlastně ze všeho nejvíc nenávidím sebe samotnou. Ano, v tom je ten problém.
Znovu se otočím k Seině a nové pocity ustoupí. Znovu chci se vším skončit.
Zavřu oči a soustředím se pouze na svůj dech. Snažím se přesvědčit se, že to musím zkusit ještě jednou. Jenže už jsem to udělala tolikrát, že mi dochází síla. Už se nedokážu přinutit pokračovat. Prostě to nejde.
Zvednu se a zamířím si to pomalým krokem na most, který je jen kousek od mojí lavičky. Od té doby, co tu s náma není táta je všechno tak strašně složité. Když tu byl, bylo všechno úžasné.
Jenomže pak se stala ta nehoda. Proto chodím na toto místo tak často. Tady naposledy vydechl.
Ten den se vracel pozdě z práce domů. Nějaký opilec si sedl do auta a přímo před mostem do něj vrazil s takovou silou, že to tátovo auto postrčilo do stromu vedle mé lavičky. Táta tu nehodu nepřežil.
"Ach, tati," zaskučím tiše a cítím v očích slzy. Chytím se zábradlí mostu, abych se vůbec udržela na nohou. "Proč zrovna ty..."
Lidi okolo se na mě začínají divně dívat, ale mě to nezajímá. Já už prostě takhle dál nemůžu.
Chytím se pevně zábradlí a přehoupnu se přes něj. Stojím jen na malé části vyčnívající za zábradlí. Co nevidět spadnu, ale je mi to jedno. Konečně uvidím tátu. Ta představa mě ještě víc utvrdí v přesvědčení, abych to udělala.
Jen vzdáleně slyším, jak lidi okolo začnou zděšeně ječet. Pak však zachytím hlas, který bych nečekala. Chci se otočit, ale už se dýl neudržím a řítím se dolů do řeky.
Poslední co slyším, je bolestný Stephanův hlas volající moje jméno.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.