Vivienin příběh - 7. část

6. února 2014 v 20:40 | van Filuta |  Vivien a její život
*Stephan
Jak jen mi to mohla udělat? Skočit do ledové vody a zabít se. Jak je možné, že jsem jí v tom nedokázal zabránit?
"Isabell!" zaječím a podívám se dolů do vody. Nikde ji nevidím, ale pevně věřím, že je ještě nějaká šance ji zachránit. Jsem rozhodnutý ji zachránit, ona přece nemůže umřít. Aspoň ne takhle. Ne mojí vinnou, to jí nedovolím.
Stisknu čelist, sundám si mikinu a skočím za Isabell do vody.
Musím ji zachránit!


*Pierre
Klidně se procházím ulicemi Paříže a připadám si jako zrádce. Nemůžu vyhnat z hlavy tu záhadnou holku, i když svoji věrnost slibuju Vivien. Jenže Vivian tu není, narozdíl od Genevieve.
"Genevieve," zašeptám zasněně a povzdechnu si.
Takové jméno jsem už dlouho neslyšel. Naposledy jsem ho zaslechl, když... Když...
Zarazil jsem se. To není možné! Taková shoda náhod!
Tehdy v parku, když jsem poprvé potkal Vivien. Šel jsem si provětrat hlavu a ona tam seděla na dece ve stínu stromu. Spolu s ní tam seděl Stephan. Tehdy jsem ho znal, protože jsme spolu hrávali basket. Vivien mě na první pohled zaujala. Vypadala jako anděl, zlatavé vlasy do pasu, světlá kůže, oči modré jako nebe za slunečného dne a ten hřejivý úsměv na tváři, který z ní jen málokdy mizel.
Stephan si mě všimnul a já mu pokývnul na pozdrav. On na mě mávnul, ať jdu za nima. Zavrtěl jsem hlavou, ale on mi naznačil, že jestli nepřijdu, osobně mě přitáhne. A tak jsem raději poslušně přišel sám, než se nechat ztrapnit před tou kráskou.
Usmál jsem se a pozdravil. "Ahoj."
Holka se na mě zadívala a ještě víc se usmála. "Ahoj," řekla jemným hlasem.
"Vivien, to je Pierre. Pierre, Vivien," představil nás hned Stephan a v očích se mu blísklo. On snad už tehdy věděl, jak to s námi dvěma dopadne.
Vivien mi podala ruku. "Vlastně jsem celým jménem Vivien Genevieve Beaufortová," představila se pořádně.
Potřásl jsem jí rukou. "Pierre Féret. Těší mě, Vivien," odvětil jsem.
Mírně kývnula. Pořád se usmívala.
Proč mi něco říká, že tahle Genevieve je Vivien? Ale proč by mi Vivien neřekla svoje pravé jméno?
Napadlo mě, kde bych ji mohl zkusit najít. Jestli se Vivien opravdu vrátila, určitě šla někam k Eiffelovce, tam byla vždycky moc ráda. Zajímalo by mě, jestlipak tam na ni nenarazím... Vyrazil jsem.

*Vivien
Scházíme dolů z Eiffelovky. Philippe se drží asi dva schody přede mnou a nadšeně se rozhlíží okolo, i když už jsme sotva v polovině výšky věže. Teprve v tu chvíli mi dojde, že brácha na Eiffelovce vlastně nikdy nebyl. A to tu žil celých 13 let. Já v jeho věku byla na Eiffelovce už pětkrát.
Za sebou uslyším spěšné kroky a tak uhnu na stranu, aby dotyčný mohl projít dolů a nemusel se za mnou zdržovat, ale kroky náhle utichnou. Otočila bych se, ale nechci vypadat znepokojeně. Jdu v klidu dál a cítím, jak jde někdo přímo za mnou. Je to tak nepříjemný pocit, že z toho mám úplně husí kůži.
Brácha se naráz prudce zastaví, že do něj málem vrazím. Člověk za mnou už takové štěstí nemá a vrazí do mě, protože to nestihne ubrzdit. Jen taktak zadržím jeho náraz, abych nepřepadla na bratra.
Otočím se. Vrazil do mě nějaký kluk, nezvykle malý, protože je stejně vysoký jako já a já nejsem zrovna vysoká. Modré oči, nazrzlé vlasy a ostré rysy tváře. Probodnu ho nenávistným pohledem a on se jen nesměle usměje. "Pardon," omluví se spěšně.
Jeho úsměv je nakažlivý. Neodolám a taky se na něj usměju. "Stane se," přikývnu a otočím se zpátky na bráchu, který stojí na schodu pode mnou a naléhavě mě tahá za ruku. "Co se děje?" zeptám se ho už německy, protože doufám, že nám ten kluk nebude rozumět.
Brácha nenápadně ukáže nahoru do schodů a já si všimnu, že se k nám docela rychle blíží ta Němka, co se na mě tak zvláštně přilepila nahoře na Eiffelovce. To se bráchovi očividně nelíbí. A mně taky ne.
"Pojďme," vyhrknu a vydám se rychle dolů, postrkujíc bráchu před sebou, než se otočí a jde sám. Teď lituju, že mám na sobě oblečení zářivé barvy, vždyť mě všude uvidí.

*Isabell
Když se probudím, zjišťuji, že jsem v bílém prostředí nemocnice. Ležím na nemocničním lůžku a někdo vedle mě sedí a pevně mě drží za ruku. Když zjistí, že se probouzím, nadšeně řekne mé jméno.
"Bell, ty žiješ!" vyhrkne Stephan a stiskne moji ruku ještě pevněji. Skoro ji až drtí, ale nic neřeknu. Jsem na to moc slabá a nebudu mu kazit radost. I já mám radost. Ne z toho, že jsem přežila, spíš z toho, že Stephan je tu se mnou. Že mě pořád má někdo rád.
Pak mi došlo, že mi řekl Bell... Tak mi nikdy nikdo jiný neříkal. Jen Stephanovi jsem odjakživa takové oslovení nemohla vymluvit a byla jsem nucena ho tolerovat. I když jsem nesnášela, když mi říkal Zvonku. Já mu to sice vracela oslovením Stepe, ale být Zvonek je mnohem otravnější.
Opatrně se na něj usměju a on mi úsměv oplatí. Doufám, že nepřijde jedna otázka, ale vím jistě, že přijde a ona skutečně přijde.
"Proč ses chtěla zabít?"

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.