Vivienin příběh - 8. část

29. září 2014 v 20:01 | van Filuta |  Vivien a její život

Takže... Jsem si říkala, že dokud mě drží nálada zase psát na blog články, musím ji využít a napsat i pokračování alespoň jednoho příběhu. A protože jsem měla tuto část už rozepsanou, rozhodla jsem se ji dokončit. Snad se bude pokračování líbit, i když si, nejspíš stejně jako já, už ani pořádně děj příběhu nepamatujete, jak jsem ho dlouho nepsala. Pardon! Já vím, že jsem strašná!

*Isabell
Protože mě život omrzel? Protože mě nikdo nemá rád? Protože mám neustávající depresi? Najednou pochybuji nad tím vším, co mi vždy připadalo jako ten správný důvod. Nevím, co mu odpovědět. Tak proč?
Zavřu oči a přemýšlím. To slovo mi vytane na mysli z ničeho nic a já vím jistě, že to je ta správná odpověď.
Štěstí. Už dlouho jsem nepocítila opravdové štěstí. Jako bych ho už ani nikdy neměla zažít, ten úžasný pocit, když se můžu radovat ze života. Připadala jsem si šťastná s Vivien a Pierrem? Možná jsem si to namlouvala, ale nikdy jsem nebyla úplně šťastná... Naposledy jsem byla opravdu šťastná, když si ze mě táta dělal srandu ten večer, kdy zemřel... Od jeho smrti jsem si štěstí vždy namlouvala, abych si připadala líp. Abych nebyla tak sama. Opuštěná. Cizí. Neexistující.
Stephane na mě mlčky hledí. Čeká, co mu odpovím. Je to pro něj důležité. Já mu však nedokážu nic říct. Jsem uvězněná v jeho hlubokých očích. Tiše vzlyknu, zavřu oči a představuji si, že jsem mrtvá. Že jsem opravdu opustila tento svět a už mě nemusí nic tížit.
Říkám mu sbohem.



*Vivien
"Brácha?" písknu sotva slyšitelně, když vyběhneme na náměstí u Eiffelovky.
"Hm?" ozve se znuděná odpověď. Snaží se dělat, že se nic neděje. Dost dobře se drží své role otravného mladšího sourozence, co dobře ví, jak moc ničí den své starší sestře. Ale i tak je na něm poznat, že ho naše situace dost znervóznila. Je zvláštní, jak rychle může člověk dospět, když ho k tomu něco donutí...
"Máš nějaký nápad?" zeptám se ho a on se na mě podívá, jako by nemohl uvěřit tomu, že po něm chci, aby převzal velení v krizové situaci. Nervózně se usměju.
"No..." začne, ale překvapivě rychle se zarazí. Celý zbledne a vyvalí nevěřícně oči. Spadne mu čelist.
"Co je?" nechápu ho. Hledí na mě, jako bych byla duch, co ho přišel strašit ze záhrobí. "To vypadám tak strašně?"
Zavrtí trhaně hlavou. Ukáže někam za mě.
Ztuhnu. Něco mi říká, že nechci vědět, co ho tak vyděsilo. Je to snad ta ženská, co jsme se jí ani trochu nezalíbili? Přivolala si posily a teď mě jdou zamordovat? Při té myšlence hlasitě, vyděšeně polknu.
Pomalu se otočím. Opatrně, nenápadně. Jako by mě mladší bratr otravoval kvůli nějaké pitomosti a já vůbec neměla náladu na zjišťování, co zase chce. Uvidím postavu, která se k nám spěšným krokem blíží. Ne jen tak ledajakou postavu...
Ten elegantní krok a jakoby vznešené vystupování poznám kdykoliv. I když jsem to už nikdy neměla vidět. A přitom viděla před chvílí.
Blíží se k nám Pierre. Rozhodně si nás všimnul. Protože míří přímo k nám.
"T-Teď už máš nápad?" vyhrknu zděšeně.
Philippe sklapne pusu, popadne mě za ruku a táhne mě rychle pryč. Poslušně za ním klušu, protože si periferním viděním všímám, že z Eiffelovky se řítí ta šílená ženská, co nás stalkuje.
Jak jsem se mohla dostat do něčeho takového...?

*Pierre
"Vivien!" zavolám přes náměstí. Viděla mě. Vím to. Podívala se na mě a pak teprve začala utíkat i s tím klukem. Jak může dělat, že mě nezná? Vždyť se musela celou dobu skrývat někde tady v Paříži, přímo mně pod nosem a nic mi neřekla! A já hlupák si myslel, že mezi námi něco je...
"Vivien!" zaječím znovu. Je to ona. Všechno to dokonale pasuje. Mátový čaj, hodinky s diamantem, druhé jméno, pekárna. Dokonce i ta slova z dopisu.
Prosím, nehledejte mě.
Jasně, proč bych ji hledal, když byla celou dobu přímo přede mnou, ale já ji neviděl. Byl jsem příliš zaslepený truchlením nad její ztrátou, natož abych si všimnul, že celou dobu se okolo mě promenádovala a smála se mi do tváře, že ji vidím a přitom nic nevím. Kdyby mi Isabell dala ten dopis dřív, určitě bych na to přišel dřív.
"Vivien!" zavolám potřetí a pak mě napadne, že možná schválně dělá, že na jméno Vivien neslyší a tak zkusím: "Genevieve!" a opravdu uvidím reakci. Trhne sebou, ale neotočí se. Spíš ještě zrychlí. Teď táhne ona za sebou toho kluka.
Nevydržím to a rozběhnu se za nimi. Postřehnu nějakou divnou ženskou, která ječí něco německy, divoce rozhazuje rukama a propaluje Viv pohledem. Co se to tu děje?
V tu chvíli se stane něco strašného. Vivien vběhne do silnice za plného provozu a já vidím, jak stačí jen odstrčit toho kluka a auto se řítí přímo proti ní. Jsem příliš daleko a hlas mi přestal fungovat. Proboha, Vivien!
Výhled mi zakryje kamion, který zastaví přesně tak, že nic nevidím. Řidič zuřivě brzdí, ale nemá šanci auto ubrzdit.
Zavřu oči a poslední myšlenka, kterou Vivien věnuju, je to, co jsem jí chtěl tak dlouho říct, ale nedostal jsem k tomu příležitost.
Miluju tě.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.