Filutin cestovatelský deníček - Belgie - 8. díl

12. května 2017 v 21:59 | van Filuta |  Výlety jedné Filuty
Čekal nás volný den v rodinách. Pro mě osobně to znamenalo pozdější vstávání. Hned po snídani jsme vyrazili do obchodu, abych si vybrala svačinu na další den. Teprve tehdy jsem usoudila, že onen trpaslík, který se pořád tvářil, jako bych mu sežrala snídani, je nejspíš velmi jednoduchý člověk. Ale tak strašně moc…


Zastavili jsme u obchodu, vysedli a zamířili pro nákupní vozík. Vytáhl z kapsy peněženku a hledal drobné, jenže žádné neměl. Tak ji zase schoval a šli jsme dovnitř, kde vzal košík. Usoudila jsem tedy, že nám asi bude stačit košík, a tak jsem se nenabízela, že drobné do vozíku mám.
Samozřejmě, že jsme vzali jen pití, ovoce a zeleninu a maličký košíček, který držel v rukách, už nám nestačil. Tak mi řekl, že zajdeme zaplatit a půjdeme znovu.
S věcmi naskládanými v malé taštičce jsem mu bez váhání pomohla a nabízela jsem, že mu něco podržím i ve chvíli, kdy jsme stáli u auta a on neměl ruce, aby odemkl. Nevšímal si mě a hrdě řešil situaci po svém.
V jedné ruce držel tašku s ovocem a zeleninou, pod paží pití a ve druhé ruce měl jednu láhev. Čekala jsem, že láhev položí, aby mohl odemknout, ale jak jsem se na vlastní oči přesvědčila, je příliš náročné odmykat auto jednou rukou. Obě lahve položil na zem a obsah taštičky vyskládal na střechu. Vytáhl klíčky, odemkl, otevřel dveře a začal věci skládat dovnitř. Pak se však zarazil. Hned na to z auta vytasil velikou nákupní tašku. A tak vše opět vyskládal do původních pozic a teprve potom nacpal vše do tašky.
S nechápavě pozdviženým obočím jsem pozorovala jeho podivné móresy. Jakmile dal tašku do auta, začal svého miláčka zuřivě prohrabávat. Když nenašel, co chtěl, přišel konečně za mnou, že hledá dvoueurovku nebo eurovku do vozíku. Přikývla jsem a z kapsy vytáhla eurovku. Přitom jsem si říkala, že jen jedna z mincí do vozíku může sedět, když je každá jinak velká. Podařilo se mi trefit tu, která nepasovala. I tak strávil asi minutu pokusy zapasovat minci do vozíku. Alespoň jsem měla čas vyhrabat dvoueurovku.
Po úspěšném a s mým podivínským Belgánem také úmorným nákupem jsme vyrazili k autu, abychom mohli jet domů. Ňoumovi však očividně připadalo příliš náročné sjet po snižující se části chodníku a obejít pár aut po parkovišti. Místo toho šel přímo, a protože vozík úplně nezvládal, málem si po sjezdu z patníku naboural své vlastní auto. Rozená šikulka, nemyslíte?

Stála jsem chvilku v kuchyni a pozorovala belgickou rodinku, jak se dohaduje. Po chvilce se ke mně otočila ňoumova máma a vysvětlila mi, že máme ještě 2 a půl hodiny času, než je program pro mě naplánovaný. Tak vymýšlejí, kam by se mohlo zajít. Napadlo je nákupní centrum, ale protože byla neděle, bylo všude zavřeno. Takže padla volba na procházku i s jejich psy.
Nemusela jsem jít, ale napadlo mě, že by mohli být sdílnější aspoň jiný členové rodiny, než kterého jsem znala už delší dobu. Bohužel jsem se mýlila, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem s procházkou souhlasila.
Posbírali jsme psy, naskládali se do auta já, ňouma a pointer, do dodávky jeho brácha s přítelkyní a husky a vyrazili pryč. Celou dobu jsem si říkala, kam asi míříme. Okolo se míhalo město a nekonečné, stále se opakující řadovky. Až se najednou odbočilo a přímo před námi se zjevil les. Obrovský kus přírody uprostřed města.
Zatímco si ňouma celou procházku ťukal do telefonu a jeho brácha si povídal se svou přítelkyní, já se kochala tím úžasným okolím. Romantické posezení nad vodní hladinou, skryto ve stínu mohutné vrby. Malá bažinatá louže, ze které se ozývalo kvákání žab a občas se hladina rozvířila, jak některá z žab vykoukla. Zdánlivě nekonečná cesta stromovou alejí s listy a větvemi jemně se pohupujícími ve větru. Vyschlé koryto řeky rozdělující travnatou pláň od lesa.
Ani se mi nechtělo z tak krásného místa odcházet.

Později odpoledne nás čekala oslava narozenin jednoho z belgických účastníků výměnného pobytu. Na kterou se dostat byl očividně velký problém, protože můj Belgán (který jezdil všude podle navigace - dokonce i z domu do školy a zpět) zjistil, že ne vždy mu přístroj s mapou pomůže. A tak se na opravách cesty v jednom městečku zamotal a nedokázal se vymotat. Takže musel volat kamarádovi, aby dostal navigaci aspoň po telefonu.
Oslava se rozdělila na Belgičany a Čechy. A pak jednu českou pizdu, co jela po každém, i když se předtím důležitě chlubila, že má přítele. Nah! Nesnáším tyhle manipulátorky!
Okolo nás se potuloval otec oslavence i jejich sousedi. Zkrátka když se dělala garden party, využili možnosti zadarmo se opít všichni. Pán domu nám dělal obsluhu, po chvilce donesl i repráček s možností připojení telefonu. K naší smůle ale pouštěli buď otřesný belgický rap (vlámština totiž zní jak arabština, natož když je rapovaná) nebo stejné poruchy, jaké jsme měli možnost slyšet už mnohokrát v autobuse.
Na večer hudba utichla, protože v Belgii se žije fotbalem. Minimálně aspoň naši vrstevníci jim žijí. Pán domu tedy pod rozkládací přístřešek vytáhl ven stoleček i s televizí. Aby měli ještě lepší požitek ze sledování, jeden ze sousedů zašel do domu a zapnul fotbal u sebe v televizi, která musela být napojená na hodně kvalitní repráky. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je horší poslouchat fotbal nebo tu rádoby muziku. Rychle jsem však zhodnotila, že fotbal je hotová rajská hudba.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je libo více cestovatelských článků?

Ano 0% (0)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.