Hlášky, co se jen tak nezapomínají - 42. díl

18. května 2017 v 23:05 | van Filuta |  Kecy v kleci
Tááákže. Po krásách mého cestovatelského ražení bych řekla, že přišel čas, dát si zase jeden díl klasiky zvané Hlášky. Protože ty přeci všichni zbožňují!
Varování - Zataženo, místy černý humor!

Zlaté časy matematiky, druhý ročník.
Učitelka dusila na páře svou novou tabulovou oběť, ale ta už byla úplně vyšťavená. Tak ji poslala zpět do lavice.
Podívala se na zbytek třídy a zeptala se na stejnou otázku jako svého neúspěšného hlavního chodu. "Rychle, to musíte vědět o půlnoci!" vyhrkla otřepanou frázi. "Jinak po vás začnu házet hadru!" pokračovala ve výhružkách a podívala se na hadr na křídovou tabuli, který držela v ruce. Už svítil přímo duhově a látka ani nebyla poznat pod nánosem křídy.
Učitelce přímo ďábelsky blýsklo v očích. "Doufám, že už je pořádně nacuclá," podotkla s vítězoslavným úsměvem.


Sedíte si tak v poklidu na obědě s partou spolužáků okolo, když náhle přijde Bouchač s telefonem v jedné ruce a banánem v druhé. Přisedne si ani okolí nevnímá, jen si dál ťuká do telefonu a pustí se do svého ovocného úlovku místo oběda.
U stolu se řeší lyžák, co všechno si na něj vzít a dále. Bouchač si nás celou dobu nevšímá. Sní svůj banán a odloží slupku na stůl. Dál si ťuká do telefonu, přihlouple se usmívá a nepřítomně si hraje se zbytkem jeho oběda. Když náhle, z ničeho nic, se probral a vyhrknul: "To si musím pořídit na lyžák!" Zadíval se na zbytek osazenstva stolu, jako bychom byli všichni jasnovidci.
Hokejka se odvážil zeptat jako první. "Banán?" nechápal.

"Dáme si hezky mluvnické cvičení na začátek hodiny!" rozeznělo se třídou, sotva se češtinářka se svým obvyklým zpožděním objevila na hodině. "Každý vymyslí větu, co má rád!" ukázala na Štrúdla a už se jelo.
Zprvu pomalu, pak se zrychlilo a najednou se koloběh oblíbených věcí zaseknul v koloně. Ale totálně.
Velmi úspěšně hned po překročení prvních pěti lidí.
Some seděl, mračil se a mlčel. Mlčel tak, až by ve třídě bylo slyšet spadnout špendlík, což se zrovna často nestává. Ne, počkat... To se přeci vůbec nestává!
"Tak třeba: Holky, ty mám rád!" zkusila mu učitelka pomoct.
"Né, né, to neplatí..." zašumělo třídou hned několik lidí zaráz.
Učitelka překvapeně zamrkala. "Some ne?" Prohlédla si Soma, jako by ho viděla poprvé a věnovala mu uznalý pohled. "Dobře, tak: Kluky, ty mám rád!" dokončila za něj a už hnala dalšího člověka, aby jí povídal, zatímco Some se snažil vzpamatovat z důležité informace o sobě samém, kterou ani on nevěděl.

Zrovna jsem si psala nový nadpis do fyziky, který nám jako vždy pan učitel nechal pro jistotu jednou ze svých obětí radši i předepsat na tabuli, aby omezil hlouposti v sešitech.
I přes veškerá opatření se však zezadu z lavice ozval Gahi: "Pane učiteli? Náboj?"
"To je jednotka," snažil se ho nenápadně umlčet Herňa.
Na tváři pana učitele se objevil zděšený a pohoršený pohled zároveň. "Pojem, truhlíku!" zahřměl, div se škola nerozpadla.

Už nějaký ten pátek na naší škole platí dosti pošahaný systém omlouvání. Ale ten raději příliš rozebírat nebudu. Právě kvůli rozbrojům, které způsobil, vznikla tato debata.
Učitel nám tehdy nový a ještě krutější systém omlouvání vysvětloval a třída se shodla, že kdo do školy záměrně nechodí, stejně si najde způsob, jak omluvenky jednoduše obejít. Učitel s námi souhlasil, ale ředitel si údajně nenechal nic vymluvit.
V reakci na bouřlivou debatu začal Herňa spekulovat: "Co když někdo musí mít potvrzení od doktora a má třeba pohřeb?"
Okamitě zaujal pozornost svého nejbližšího okolí.
"To mu to ten hrobník třeba podepíše?" přemýšlel nahlas.
"Obtisk lopaty," rozchechtal se House přes celou třídu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.