Šílenci vedou

9. května 2017 v 22:16 | van Filuta |  Co se mi událo...
Tak jsem oficiálně redaktorka školního časopisu. ÍÍÍÍÍ!
Ne, kecám, takovou radost z toho vůbec nemám. Mohla jsem být dokonce šéfredaktorka, ale tak trochu omylem jsem odmítla. A vlastně... Všechno je to jeden velký omyl!
Ale začneme hezky pěkně od začátku...


Co stačí, aby se udály hodně zajímavé události, vedoucí k naprosto šíleným činům?
1 Filuta, 1 dosti svérázná učitelka a krapet upřímných keců ve špatnou chvíli.

Zcela výjimečně jsme přišli na hodinu angličtiny a učebna byla ještě otevřená. Vešli jsme dovnitř, aniž bychom si všímali učitelky, která si zrovna balila věci ze stolu. Podezřívavě se na nás podívala a řekla, že by měla učebnu zavřít. Po odpovědi, že my opravdu nic neprovedeme, si v poklidu posbírala věci a vykročila k odchodu. Pak se však zarazila.
"Vy jste která třída?" zeptala se.
"2.K," odpověděl nezaujatě Hokejka.
"Ah! Vás neznám! Tady určitě někdo píše!" zaradovala se učitelka a z nadšení zatleskala. Ano, i se svými věcmi v rukách - samozřejmě, že skončily na zemi.
Usmála jsem se, protože se trefila. A ještě víc jejímu jednání.
Ona však přejížděla ostřížím pohledem všechny přítomné. Zbystřila, když uviděla můj pobavený úsměv. "Ty určitě píšeš, že se tak usmíváš!" obvinila mě a mávla rukou před sebou, jako by se mě chystala praštit.
"Ano," odpověděla jsem prostě.
Učitelka radostí skoro vyskočila do vzduchu. "Co píšeš? Nechtěla bys psát něco do časopisu?" Její osobní vítězství zaujalo zbytek třídy a ta nás bedlivě pozorovala.
"Blog a občas jiné věci," odpověděla jsem na první otázku a přemýšlela, co jí říct na druhou. "Ale i do časopisu už jsem psala."
"Opravdu?" hleděla překvapeně učitelka a tvářila se strašně zamyšleně. Div se jí z palice skryté pod trvalou nekouřilo!
V očích se mi blýsklo. "Kdo říká, že pod svým jménem?" nadhodila jsem jemně, aby to učitelce došlo. Ta už ale zase přemýšlela nad něčím jiným.
"Dej mi adresu blogu!" vyhrkla a já jen protočila oči. Vytáhla jsem svůj bloček a vyškubla jeden papír, abych jí adresu napsala. Ještě jsem ani neměla propisku v ruce, když mě nedočkavě popoháněla: "Napiš mi ji! Napiš mi ji! Napiš mi ji!"
Sotva jsem jí papír podala, vyškubla mi ho a zmizela, jako by se vůbec nic nestalo. Od třídy jsem si vysloužila hromadnou upřímnou soustrast, i když učitelku nikdo neznal. Jenže to jsem ještě netušila, s kým mám tu čest...

Zbytek roku mě uháněla na chodbách tak často a naléhavě, až jí Drsná Holka začala přezdívat Filutina Noční Můra. Což se samozřejmě ihned chytilo.
Když mě poněkolikáté odtáhla od rozhovoru s holkami cestou do hodiny fyziky, vrazila mi papírek, ať jí napíšu svůj e-mail a znovu adresu blogu, protože ji někde ztratila. Psala jsem schválně tiskacím a pomalu jako šnek, abych měla co nejhezčí písmo a ona ho zvládla přečíst. Poděkovala mi, spíš se na mě skoro vrhla a sežrala mě radostí, pak se mi strašně omlouvala, že mě odtáhla od mé společnosti a ještě mě donutila si s ní chvilku povídat. Jakmile mě propustila a já se otočila, že půjdu do třídy, všimla jsem si Banea, jak stojí kousek od nás a pobaveně mě pozoruje. Totálně se mi vysmál a zmizel ve třídě.
O týden později jsem šla stejnou cestou opět na hodinu fyziky, tentokrát ovšem sama. Jako by věděla, že budu sama, už seděla na lavičce s papírkem v paprčích a vyhlížela mě. V duchu jsem zaklela, protože bylo pozdě se otočit. Tentokrát mě odchytila, protože jí údajně nefungoval ani e-mail, ani blog. Zjistila jsem, že z mně neznámého důvodu si adresy přepsala a místo některých A dala O. Opravila jsem jí její verzi a s dovolením se odplížila pryč.

To vše se stalo ještě ve druhém pololetí druháku. Po nástupu do třeťáku jsem ji dlouho míjela, aniž by si mě všímala. Říkala jsem si, že mám štěstí a zapomněla na mě. Chyba lávky...
Seděla jsem na lavičce před třídou s Eiffelem Flíčkem von Mišinou v době, kdy chodívá na oběd. Šla okolo a postřehla nás. Hlavně teda mě. Přicupitala k nám a rukama naznačovala čtvereček před očima. "Já bych si vás hned vyfotila!" juchala a stále předváděla, jak fotí. "Nějaký článeček by nebyl?" zeptala se, sotva nás dofotila. "Nemysli si, že jsem zapomněla!"
"Zrovna píšu něco jiného, ale určitě vám něco pošlu," odpověděla jsem frázi naučenou z dřívějších dob, kdy mě odchytávala.
"Dobře, dobře," odpověděla a už se otáčela k odchodu. Jenže zase zapomněla, co už řekla, a tak se otočila znovu: "Hned bych si vás vyfotila!" zajásala zase se svým imaginárním foťákem. Pak už opravdu zmizela.

O nějakou dobu později jsem opět seděla před třídou i se svou obvyklou společností. Tentokrát se zdálo, že snad vyskočila ze země, jak se nečekaně zjevila přímo přede mnou. "Promiňte, že ruším," spustila celá zadýchaná.
Střelila jsem varovným pohledem ke své společnosti, až se tiše rozesmál.
"Ale přihlásila jsem časopis do soutěže a teď máme pozvánku na sešlost, kam mám vzít redaktory," při těch slovech se zatvářila tak zoufale, až by jí člověk hodil pětikorunu. "Tak se tě chci zeptat, jestli bys nešla," dodala nesměle.
Vysvětlila mi, o co jde a já souhlasila, že jí jako redaktorka klidně pojedu. Opět mě skoro převálcovala, jak byla nadšená.
Zeptala se mě na jméno a třídu a s další omluvou, že rušila, a tisícerým díky zamířila do jídelny. Přitom si pro sebe pořád mumlala obě informace, aby je nezapomněla.

Skutečně nezapomněla. Seděli jsme zrovna v hodině mechaniky a učitel vysvětloval, když se ozvalo zaklepání na dveře. "Prosím, můžu si půjčit slečnu redaktorku?" ozval se dobře známý hlas a mně bylo jasné, že je to ona, i když mě od dveří přesně kryl sloup.
"Jestli ví, koho myslíte," odvětil učitel a zadíval se do třídy. Zvedla jsem se a když jsem procházela kolem něj, slyšela jsem tiché uchechtnutí. Nejspíš s ní má podobné zkušenosti jako já.
Vyšla jsem za ní na chodbu a opatrně zavřela dveře, abych jimi moc nepráskla. Než jsem se stačila otočit, už do mě valila informace: "Tak v úterý v osm na nádraží. Pojedou s námi ještě dva kluci, prváčci. Ale jsou moc šikovní! Jeden šikovnější než druhý!" Zarazila se. "Ty máš vlastně toho chlapce..." dodala a její nadšení na okamžik zmizelo.
Vytřeštila jsem oči. To vypadám tak zoufale, že mi dohazuje prváky?
"Budou vám tam něco říkat o psaní a tak. Jen doufám, že nebudou hlásit poslední místa, jinak asi budu muset vlézt pod stůl," remcala a z ničeho nic začala předvádět, jak leze pod stůl. V jejím obvyklém úboru - botech na podpatku a sukni.

Ještě v úterý ráno, když jsem učitelku vyhlížela na autobusovém nádraží, jsem měla před očima tu šílenou scénu. Objevila se a hned se mě ptala, kde jsou kluci. Jak to mám asi vědět, když jsem je nikdy neviděla?
Našli jsme je na zastávce, ze které jsme odjížděli. Představila nás a já měla co dělat, abych se nezačala chlámat. Jeden z nich totiž vypadá jako česká verze Duhofilčiného Belgičana. Hned, jak jsem ji viděla, jsem jí musela říct, co jsem objevila.
Druhý byl vysoký a celkově působil starší. Vedle sebe působili dost vtipně.
Sešlost jsem s nimi nakonec přežila v pořádku, dokonce jsem si i popovídala, což v mém stydlivém případě považuji za ohromný úspěch!
Přebrali jsme cenu za náš časopis, který jsme všichni 3 v tištěné podobě poprvé viděli teprve na místě soutěže. Učitelka se příliš popadala hanbou do křesla. Eh... Doslova. Bohužel pro nás se zvedla alespoň na fotku.
Když jsme později čekali na autobus, držela jsem v rukách taštičku s odměnami. Nenápadně jsem si z ní šlohla propisku a zbytek nechala klukům - tedy hromadu letáčků a 16GB flashku. Když si vybírali, co si který vezme, pronesla učitelka, že ten s flashkou bude šéfredaktor. Hned flashku nechtěl ani jeden, hehe...

A tak, když jsem dnes šla po chodbě, pohled mi náhodou zbloudil směrem ke školní nástěnce, kde bývá náš časopis vystavený. Zrovna do pravého horního rohu, kde byla naše společná fotka. Leknutím jsem uskočila. Ještě štěstí, že jsem šla pozdě do školy a na chodbě nikdo jiný nebyl.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.