Hlášky, co se jen tak nezapomínají - 44. díl

2. června 2017 v 19:06 | van Filuta |  Kecy v kleci
Občas mi bylo naší učitelky deskriptivy celkem líto. Tak strašně moc se snažila nám dodat chuť na poslední dvouhodinovku plnou přemýšlení, měření a rýsovaní, ale vždycky ji někdo sundal. Jako ostatně i v tomto případě.
Zrovna svými obr pravítky rýsovala na tabuli další příklad, když si všimla velmi nadšených a zaujatých výrazů po třídě. "Toš děcka..." povzdechla si a věnovala nám povzbudivý úsměv. "Co nás nezabije, to nás posílí!" pronesla až s přehnaným nadšením.
Štrúdl zvedl hlavu od sešitu a věnoval jí naprosto nezaujatý pohled. "Nebo se nás to pokusí zabít znova," zpražil ji znuděně a sklonil se zase k sešitu, jako by nic.
Učitelka se jako vždy jen pousmála a než se otočila zpět k tabuli, ještě dodala: "Půjdeme do lyššího vevelu." Sotva to dořekla, zarazila se. "Co jsem to právě řekla?" zeptala se sama sebe nahlas. "To je, jako když řeknete kapírový papesníček špatně." Znovu se zarazila, protože jí došlo, že opět prohodila písmenka. "Já to zase řekla špatně! Pojďme radši řešit příklad!"


Sedím si tak večer u televize ve společnosti rodičů, když naskočí reklamy a mamka odejde do koupelny, aby se odlíčila. Tak začnu veselou historku vykládat aspoň taťkovi, ale zarazím se v půlce, protože na mě nijak nereaguje. Chvilku mlčky poslouchám a pozoruji, než mi to docvakne.
Tiše se zvednu, vyjdu z obýváku a do koupelny doběhnu. "Jako!" začnu klasickou stížností, jakou jsem používala, když jsem byla malá. "Já mu tam vykládám a on tam spí!" stěžuji si uraženě.
Mamka se na mě krátce podívá a vrátí se zase k odličování. "Aspoň vidíš, jak moc mě poslouchá."

Přes letošní praxi, kdy jsme na dva týdny vyhnáni ze školy kvůli maturitám, jsme se na doporučení učitelů tři holky domluvily s nadřízenými ve firmách a zašly se podívat.
Jako vždy jsme přišly ke třídě a nikdo nechtěl otevřít kvůli studu. S protočením očí jsem zaklepala a zlehka dveře otevřela. Tiše jsem pozdravila a pokývla na předsedkyni komise, která mi jako jediná věnovala pozornost. Pokývla mi v odpověď a já zamířila dozadu pozorovat tiše dění.
Potěšilo mě, když se objevil náš třídní, který tuto třídu stavařů měl taky na pozemní stavitelství. Když nás uviděl, vesele se usmál a přišel nás pozdravit.
Ještě před koncem pozemáku s objevil náš učitel mechaniky a stavebních konstrukcí, třídní letošních maturantů, a náš učitel inženýrských staveb, který statiku učí občas taky. Zatímco statik se posadil na židli, učitel INSka přešel ke stolu, kde ležely papírky s čísly. Vzal si do ruky pytlíček se zbytkem a vysypal ho na stůl. Začal otázky míchat a pak je skládat. Ale ne do řádečků a sloupečků jako ostatní učitelé, místo toho si začal hrát a jako správný stavař poskládal domeček.
Zvedl hlavu od stolu a všiml si, že ho pozoruji. Přišel kousek blíž a spiklenecky zamrkal. "Umělecké dílo!" pronesl důležitě a šel se posadit taky.
Když poté první oběť zkoušky přišla vybrat své osudové číslo, sebrala kousek střechy.
"Vrah baráků!" zaprotestovala jsem tiše. "Teď jim tam naprší, chudákům..."

"Vy jste kouzelný..." nechápal pan učitel fyziky, že Herňa měl zrovna světlou chvilku a napsal mu na tabuli dobře začátek vzorečku. Sotva však pokračoval, udělal chybu. "Vy zvíře!" zařičel pan učitel přes třídu a už ho hnal do kouta.
Zvedl se a ukázal na elektrický obvod, který nám na tabuli nakreslil. "A to je zapojení jaké?" zeptal se směrem do třídy, doufajíc v chytrou odpověď.
"Sériové," nadhodil House první věc, co ho napadla.
Pan učitel mu věnoval vražedný pohled. "House už se počural," vmetl mu do tváře narážku na jeho klasické odcházení z hodiny na záchod.

Náš psí miláček je skutečně velmi oblíbený u všech. Malý, rezavý, ale brutální ničitel všeho co se hýbe i nehýbe. A navíc upištěná až to pěkné není. I proto mamka řekla, že: "Ťapka = pískací debil."
Jedno pěkné letní odpoledne si mamka šla obstarat ven svoje kytičky a jedné popínavce vázala provázek od dřevěného plotečku k markýzám, protože její plotek už jí nestačil. Nechala chvíli ležet klubko provázku na zemi, když jsem vyšla ven.
Ťapomil za mnou hned s pískotem přiběhla, ale hned na to zase odběhla. Nechápala jsem, že se nechtěla nechat ani pohladit. Hned na to mi poskytla odpověď sama. Z radosti chňapla klubíčko ležící na zemi jako balonek a začala kolem mě dělat kolečka. Protože Zrzoun si nehraje - ona jen běhá okolo s něčím v papuli a píská.
Já i sestra, sedící na zídce u naší terasy, jsme se začaly smát. Mamka se nechápavě otočila a všimla si šíleného lišáka běhajícího okolo mě. "Ťape! To není hračka!" zděsila se a rychle jí klubíčko sebrala.
Sestra se smála, a protože našeho Rezka dobře zná, dodala jen: "Co Ťapka uklátí, už se nevrátí!"


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.