Nahoru, dolů, nahoru. A pak už jen dolů!

3. dubna 2018 v 20:11 | van Filuta |  Vnímat skutečnost skutečností
Pěkný den přeji!
Někdo tu dostal náladu (a možná i nápad?) na psaní. Tak jsem si řekla: "Proč ne?"
Nebo možná přesněji, jak říká mé tričko:


Ale teď už dost mé upřímnosti. Myslím, že tu si dnes dost užila i naše angličtinářka. Ale jen v dobrém! Aspoň jsem ji pobavila, heč! Narozdíl od své nejmenované spolužačky, která má dar být protivná (možná i upřímná, u takové osoby člověk nikdy neví...) vždy v tu nejhorší chvíli... Ale o tom jindy.

Dnes bych ráda zaryla drápky do jiné oběti. Což se možná někomu nebude líbit, ale zajímal by mě názor nestranného člověka. Snad mé vypravečské schopnosti ještě zcela nezrezivěly!
Nuže, připraveni? Pojedeme z kopečka!


Vzhledem k tomu, že mám ráda svůj prostor a rozumím si spíš se staršími lidmi než se svými vrstevníky, mám tendenci se mladším ročníkům vyhýbat. Možná by mi tolik nevadily, kdybych se často nesetkávala se skvělým názorem: "Já jsem v novém tisíciletí, já jsem někdo! Ale ty? Tss! Zrezivělý kotouč pily, co už pořádně nefunguje." Takže mám oficiálně jen jednoho kamaráda, co je mladší než já. A ten je tak trochu error. Ehm, myslím v dobrém. Vážně...
Od lidí si držím odstup. Trvá dlouho, než se s někým začnu bavit. Příkladem mohu vznést jednoho svého spolužáka. Vídáme se čtvrtým rokem, občas jsem mu poradila, ale toť vše. Teprve v půlce letošního školního roku jsme se začali bavit normálně a navzájem zjistili, že si vcelku rozumíme.
Nicméně ráda lidi pozoruji. Hezky z povzdálí. V relativním bezpečí. Tedy pokud to vůbec jde...

Již druhým rokem se u nás na škole potuluje čtveřice holek studující technické lyceum. Svým způsobem jsou nepřehlédnutelné... Nejen, že se všechny sešly v jedné třídě, ale taky každá měří sotva metr padesát, vypadá jako dítě z páté třídy základní školy maximálně a mají héliové hlásky a to možná i víc, než šmoulové.
Měla jsem tu čest *prudké odkašlání* Ironie! *přímo dusivé chrblání* se s nimi setkat. Většinou na chodbě, u bufetu, nebo třeba na záchodech. Po jedné návštěvě záchoda se občas bojím tam jít, abych je zase nepotkala. Ale opravdu mi nepřijde úplně v pořádku brečet na záchodech, že mám flek od jídla na bílých kalhotech... Tak snad nebudu nosit bílé kalhoty, když se pak hroutím z malého, skoro neviditelného flíčku, ne? Kdyby tam dotyčná tehdy neprožívala zkázu celé rodiny na Titanicu, ani bych si nějakého stupidního fleku nevšimla...
Ovšem co mě vyděsilo ještě víc, byla chvíle, kdy jsem jednou jela do školy busem. Zrovna jsem si čistila brýle, abych vůbec něco viděla, když se zjevila jedna z holek, co trochu zapomněly vyrůst. Málem jsem upustila brýle na zem a rozbila si je. Byla to přesně ta chvíle, kdy lituji, že nejsem ještě víc slepá... Dotyčná měla na sobě zářivě červené šaty, přes ně převázanou stříbrnou pentli, co tvořila mašli větší jak její hlavu, na nohách růžové pohorky a ve vlasech modrozelenou květovanou čelenku. Jestli chtěla vypadat jako vánoční dárek, který balilo malé dítě, když chtělo mamince pomoct s prací, pak její záměr vyšel naprosto dokonale. Ten pohled jsem musela rozdýchávat zbytek dne.

Ale dobrá, toto ještě tak špatné nebylo... Co říkáte? Chcete třešničku na dortu?
Dobrá, máte ji mít!

Zase jsem si jednou zapomněla sešit ve skříňce, tak jsem ťapkala přes půlku školy do šaten, abych si ho vzala. Když tu náhle se objevila lyceářka, která vypadá úplně nejvíc jako dítě (a taky mě věčně děsí tím svým růžovým flitrovým kloboukem...). Tehdy jsem si však řekla, že i ten klobouk je zlatý. Promenádovala se po škole v čelence s kočičíma ouškama... V tu chvíli jsem si říkala, jestli se mi to nezdálo, že jsem se možná jen přehlédla. Jenže ona si tu úděsnost dala na hlavu i v den, kdy jsme zvali na náš stužkovací večírek. Když jsme tak přišli pozvat jednu z učitelek, která jejich třídu učila, skončila na jedné z fotek i ona se svými oušky. Kazisvět...
Ve své čelence běhá skoro každý den a pořád jsem nepochopila, co jí na tom přijde krásné. Jasně, někdo je rád viditelný, ale nemusí ze sebe přeci dělat tupce. Jsme snad ve školce nebo co?
Když se po škole kdysi promenádoval borec v čelence s duhovým jednorožčím rohem a bílýma ušima, tak jsem se smála. Ten byl aspoň vtipný. Hlavně jsem ho ten den odpoledne viděla venku před školou, kde se bavil nejspíš se svým taťkou a čelenku vracel malé holčičce, takže bylo jasné, že ji měl jen z hecu.
Ale promiňte mi, jen mi nepřipadá zrovna vhodné nosit něco takového běžně do školy. To je ještě horší jak tepláky...

Závěrem snad jen dodám, že si všímám, že nejsem jediná, kdo tento, ehm... Módní výstřelek? Absolutně nechápe.
Nedávno jsme čekali po volné hodině před třídou, až druhácké lyceum odejde ze třídy, kde po nich máme hodinu, když se zjevila jedna z trpaslic a zablokovala všem dveře. Duhofilka vedle mě se zasmála a pronesla: "Tady prostě borky musely mít metr padesát, aby je přijali."
"Nové podmínky přijetí?" opáčila jsem s úsměvem.
Věnovala mi veledůležité odkašlání. "Lyceum."
Hned na to trpaslice konečně vypadla, prošly dvě z jejích soukupnic, pár kluků a pak se objevil hobit s kočičíma ušima na palici.
"Už zas..." zavrčela značně nevrle Milka.
Brumík jen posmutněle zavrťela hlavou. "Já to nechápu ty borky..." povzdechla si.
Milce se na tváři objevil úsměv šíleného génia, když pronesla: "Ony jsou posedlé Ďáblem nebo co."
V tu chvíli jsem se rozesmála. Když jsme se konečně mohli dostat do třídy a druháci už byli fuč, naklonila jsem se k Duhofilce: "Když jsem ji naposledy viděla s ouškama, stála přede mnou u výdeje na oběd. Měla jsem chuť vrazit jí hlavu do talíře, aby si laskavě uvědomila, že nejsme čtyřleté děti ve školce."
"Proč jsi to neudělala!" zazoufala si Duhofilka nahlas, než se rozesmála.

Buďme totiž upřímní. Taky mám doma čelenku s králičíma ušima. Ale proč bych si ji brala do školy? Proč bych v ní jen tak chodila po městě? Aby si mě odvedli do blázince? Děkuji, nechci.

Vidíte? I ten pes je z toho pohoršený!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Emo Strange Emo Strange | Web | 3. dubna 2018 v 20:36 | Reagovat

To znám no

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.