Vždycky jsem si přála milovat trolejbus!

5. června 2018 v 13:13 | van Filuta |  Vnímat skutečnost skutečností
Možná se tady ještě někdo najde, kdo si pamatuje na můj kratičký článek s básničkou o školních milencích. Pokud ne, tak nevadí, protože jsem se rozhodla ho maličko doplnit.
Dobře, dobře,... "Maličko" asi ne. Povím vám totiž celý příběh hezky od začátku!

Už je to pár let zpět, co jsem nastoupila do prváku na průmce. Velké oči, neví co čekat a snadno se nachytá. Tak bych popsala svůj případ. Ale díky tomu se teď aspoň mám čemu smát!
Někdy v listopadu se mi na Facebooku ozval neznámý borec a začal se mi lísat do přízně. Tedy, nejdřív mi poslal žádost o přátelství, ale já ji zamítla. Až pak mi napsal, že by mě rád poznal a chtěl by se se mnou bavit.
Tehdy to pro mě bylo podezřelé už kvůli mým zeleným proužkům ve vlasech. Po škole se mi říkalo Vodník a každý se spíš bál mi něco říct, protože se děsili, co jsem zač. Jóó, kde je ta doba, kdy mít zářivou barvu ve vlasech bylo divné...
Nicméně, můj nápadník mi oznámil, že se bavil i se svým spolužákem a shodli se, že bych nemusela být špatná, jen prostě vypadám jinak. Což se mu i líbilo. Budu upřímná, v tu chvíli věděl, jak se bavit s ženskou, aby ji zaujal. Které slečně by se to nelíbilo, že ano...


Brzy na to jsem byla přesvědčena, abychom se zkusili sejít. Zrovna jsem po škole zůstávala ve městě, takže jsem souhlasila, že nemám problém na něj chvilku počkat. Teprve tehdy mě napadlo se podívat, jak vlastně vypadá, protože už vidím jeho fotky.
Upřímně jsem se ho dost lekla. Vypadal, že mě sní k večeři. Ale říkala jsem si, že jinak působí jako moc příjemný člověk, tak proč to nezkusit. Vždyť i můj kamarád na základce byl možná valibuk a ne žádný lamač dívčích srdcí, ale za to byl moc hodný a poctivý člověk. Třeba by můj nápadník mohl být taky překvapivý.

Znovu jsem se ho lekla ve chvíli, kdy jsem se s ním sešla před kinem. Naživo vypadal, že už si brousí nůž, aby mě snědl.
Oficiálně se mi představil a zeptal se, jestli bych se radši chtěla projít nebo zajít někam sednout. Odpověděla jsem, že znám pěknou kavárnu, kam ráda chodím, protože tam mají pečený čaj. Netušil, co je to pečený čaj, nicméně souhlasil, že rád zkusí něco nového.

Cestou do kavárny jsem si připadala trochu jako při výslechu, jak se ze mě snažil dostat veškeré informace o mně, které by se mu mohly hodit v dalším nadbíhání. Pak mě udivil, když z něj vypadlo, že počítá s tím, že budeme přátelé a možná se to někdy vyvine dál.
Byla jsem to ale naivka, když jsem mu to sežrala. Nemám pravdu?
V kavárně si opravdu zkusil dát pečený čaj a pak mi tvrdil, že nic lepšího ještě neměl. Poté občas pustil ke slovu i mě (no sláva!), ale většinu času se přede vytahoval vskutku zvláštním stylem. Příkladem mohu zmínit třeba jak mi hrdě vykládal, že mu máma zakazuje cukr a schovává ho před ním. Ale on její tajnou skrýš našel a chodí si potají na kostky cukru, protože je to to nejlepší, co si dát.
Tato informace ale ještě nebyla tak špatná.

Korunu celému dni nasadil ve chvíli, kdy mi ze slušnosti řekl, že mě aspoň doprovodí na zastávku a počká se mnou, než něco pojede. Když jsme seděli na zastávce MHD, kde projíždí celkem dost spojů, ve chvíli, kdy okolo projížděl jeden trolejbus, mému společníkovi se rozsvítila očička radostí.
Hned na to spustil proslov, který mě bude strašit ještě hodně dlouho. "Víš, po městě jedzí trolejbus, který já mám strašně moc rád. Byl vyroben v tom roce a za chvíli mu bude tolik let, je to ten a ten model (+ další neurčité kecy a všemožné detaily o onom trajflu)."
Hleděla jsem na něj a chvilku si říkala, proč mi to vůbec říká, když tu náhle dodal: "Ten trolejbus je můj nejoblíbenější a když se někdy podaří, že s ním ráno jedu do školy, mám hned lepší den."
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se začít smát nebo brečet. Nebo pro jistotu obojí dohromady.
Vážně mi řekl svou nejpodivnější úchylku a myslel si, že mu pak skočím kolem krku?

To bychom měli asi vše k mému, ehm, "rande." Sotva jsem všechno povykládala Duhofilce, dostalo se mi brutálního výsměchu, ke kterému jsem se musela přidat.
Mým přičiněním se pak dotyčnému už neřeklo jinak, než Trolejbus. Nemyslela jsem to zle, prostě ho ta přezdívka vystihovala nejlépe. Kdo by čekal, že se tak chytí.
Jenže to nebyl ještě ani zdaleka konec všem dnům Trolejbuse v mém životě.

Řekla jsem mu, že nemám zájem se s ním dál stýkat a on se pokusil všechno zachránit tím, že přesvědčoval Duhofilku, aby se za něj přimluvila. Když mu oznámila, že si za to může sám, vymlouval se, že jen nevěděl, co říkat. Rázně ho odmítla, a tak napsal přímo mně.
A víte, na co se mě zeptal? To by vás totiž nenapadlo. Jestli mu pomůžu, aby se s ním Duhofilka "spřátelila." Dokonce jsem se radši ujišťovala, jestli myslí, aby byla jeho kamarádka, nebo aby spolu chodili. Opět zopakoval své: "Třeba se to někdy posune dál." V tu chvíli jsem doslova brečela smíchy. Rychle vyměnil svůj terč zájmu.
Nemohla jsem si pomoci, maličko jsem využila situace, abych si z Duhofilky vystřelila. Věděla jsem, že už mé psaní zná natolik dobře, aby poznala můj rukopis v básničce, kterou jsem jejímu vyvolenému rychle poskládala. Možná už jste ji četli, ale raději ji zopakuji:

Když vidím Tě na chodbě,
srdce mé se rozbuší,
toužím hned po tobě
a umírám rozkoší.

Chci hned s tebou být,
splnit si sen svůj,
je to ten krásný cit,
vždyť jsi miláček můj.

Ten člověk ji opravdu zkopíroval a přeposlal Duhofilce... Která mi pak se zděšením oznámila, že s ním nechce mít nic společného, ať ji zachráním. Na mém následném výbuchu smíchu samozřejmě poznala, že jsem to byla já, kdo básničku vymyslel. Slíbila mi, že na toto jen tak nezapomene.
Nicméně Trolejbus pak dostal odpověď: "Díky za básničku, Filuta umí krásně psát, co? Ale zklamu tě, jestli jsi mě chtěl okouzlit, tak se to podařilo Filut. Takže budu chodit s ní."
Trolejbus si pak opravdu myslel, že když se ve škole pohybujeme skoro vždycky s Duhofilkou spolu, musíme spolu taky chodit...
Nicméně svůj účel zpráva splnila. Už nás nechal na pokoji. Jen jednou za půl roku se vždycky připomněl s nějakým moudrem a pokusem zase některou z nás dostat, což bylo vždy velmi vtipné.

Přestože už o existenci tohoto zvláštního tvora nemáme žádné informace, ještě občas si na něj s Duhofilkou vzpomeneme a musíme se smát.
Třeba když jdeme po městě a projíždí kolem trolejbus, tak přemýšlíme, jestli to není zrovna jeho oblíbený.
Občas prostě jen stačí říct slovo trolejbus a už se skoro válíme smíchy po zemi.
Jindy řešíme, že když odešel na vysokou do velkoměsta, musel se rozloučit i se svým miláčkem. Uvažujeme nad tím, jestli si našel nový oblíbený trolejbus nebo dokonce šalinu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.