Hlášky, co se jen tak nezapomínají - 47. díl

12. července 2018 v 0:11 | van Filuta |  Kecy v kleci
Varování - Mohou se zde vyskytnout nevhodné narážky či nadávky!

Zajisté se tady najdou milovníci hlášek našeho pana fyzikáře. A tak s ní rovnou začneme nový díl, co říkáte?
Zrovna jsme se dostali k téma "pohybující se vodič v magnetickém poli" (ano, opravdu přede mnou právě leží starý sešit fyziky, abych věděla přesný název), když nám zadával příklad s letadlem a pro upřesnění raději nechal svůj telefon vyvolat nevinnou oběť, aby přišla letadlo nakreslit.
Tou obětí byl Bouchač. Nakreslil podivnou trubku, se kterou ale pan učitel nebyl ani trochu spokojený. "No," přitakával nezaujatě. "Ještě ocas ukažte!" poručil a vysloužil si Bouchačův naprosto zděšený pohled.
Nakonec Bouchač skončil v koutě, samozřejmě teprve poté, co ho pan učitel nazval zvířetem, že nechtěl letadlo z boku, ale zvrchu, a nepovedené veledílo na tabuli musel jít překreslit Some.
Sotva jsme příklad dopočítali, zatímco Bouchač i Some potupně postávali v koutě u umyvadla, všimnul si pan učitel, že už nám zbývá jen minutka do konce, a tak se nás rozhodl ještě postrašit písemkou. "A na písemku dáme anténku a zárovičku na hlavu," začal se zamyšleným pohledem upřeným na dva nedouky v koutě. "A jakou rychlostí budou muset běhat, aby se žárovička rozsvítila!" dodal s naprosto ďábelským úsměvem.


Znáte problém zvaný autokorekce? Občas bych za ni vraždila, co za kraviny kvůli ní člověk napíše. Beru našeptávání slov, ale autokorekce je hotové peklo, buďme upřímní...
Tehdy se bavily sestry, co jedna té druhé píše za hlouposti.
"Hej, proč mě zveš na dánskou jízdu? Ty snad znáš nějaké Dány? A ještě k tomu 12.4., takže dva dny zpět. Tys zas chlastala nebo co?" nechápala jedna sestra.
Druhá sestra se zarazila a podívala se na zprávu, kterou ten den ráno poslala. Hned na to dostala totální výřez. "To měla být dámská jízda dneska večer. Nevím jak mám vypnout tu debilní autokorekci," odpověděla a chlámala se dál.

Tehdy náš legendární učitel praxe (je mi upřímně líto lidí, co už ho na škole nezažijí) poslal Milku s papíry ohledně povinné dvoutýdenní odborné praxe, kdy jsme makali na stavbě nebo v projekci, abychom nerušili průběh maturit, k našemu třídnímu, aby se mohly předat řediteli k hodnocení.
Když se Milka vrátila, trochu moc praštila s dveřmi a začala se tomu smát.
"Vy tedy vztekle práskáte dveřmi," podotkl trochu překvapeně učitel. Jen trochu, protože už dobře věděl, že Milka si často dělá, co jí zrovna proletí hlavou, i když je to totální cipovina.
"Nemám vzteklinu!" oporovala hrdě a sedla si zpět na své místo přímo před učitele.
Učitel na ni vytřeštil oči. "Nemáte dveře?" nechápal, protože vzteklinu přeslechl.

Sotva jsme poprvé přičichli k předmětu zvanému geodézie, hned si nás chtěl učitel vyzkoušet, jestli víme aspoň trochu, o co se zde jedná. A tak nám položil na první pohled zcela jednoduchou otázku. Jak se však ukázalo, ani na tu někteří nedokázali (a dost možná stále nedokážou) odpovědět.
"Jakou barvou jsou vrstevnice na mapě?" zeptal se.
"Bílou," odvětil House bezmyšlenkovitě.
Učitel ho zpražil pohoršeným pohledem. "Jo tak bílou!" vyhrknul. Chňapnul do ruk naši třídní knihu a rozevřel ji na straně, kde měl být vypsaný zasedací pořádek a seznam třídy, ale papír stále zářil čistotou a nebyla na něm jediná čárka.
Po měsíci ve škole...
"Bílou na bílém papíře. Jako ten váš třídní seznam!" vyčetl nám s naprosto vážným pohledem, ale když uviděl některé naprosto zhrozené pohledy lidí, co nepochopili jeho srandu, začal se smát na celé kolo.

Sestra mi zase jednou přinesla hromadu oblečení, co vyházela ze skříně, a rozhodla se mi nabídnout k prozkoušení, kdyby se mi náhodou něco líbilo.
Začala jsem se prohrabovat hromadou hadrů v obří igelitce, vyházela hromadu pytloviny. Ehm... Ona totiž sestra má vždy období. Třeba měla období, kdy chodila pořád na podpatku, pak období, kdy nosila samé mikiny s tříčtvrtečním rukávem a bohatými "motorkářskými" potisky s hromadou kamínků pro spestření, nebo třeba období emo éry. Momentálně prochází obdobím "pytlů," jak vždy říká mamka. Totiž dlouhými volnými tričky, které vítr tak nafoukne, že by možná mohla někdy odletět do vesmíru.
Vytáhla jsem vcelku hleďavý svetřík a zkusila si ho. Bohužel, nepasoval. Pak jsem hrábla do tašky znovu a objevila vcelku pěkné kalhoty. Bokovky, co fest stahují. Trochu jsem zajuchala, že si nebudu muset shánět další rifle, pokud mi budou pasovat. S délkou se u sestry bát nemusím, jen občas nezvládám až moc stahující kalhoty, což byl přesně tento případ. Oblečené vypadaly moc krásně, ale měla jsem pocit, že když si sednu, vystřelím někomu oko knoflíkem.
Následný pokus dostat se z kalhot ven skončil naprostým fiaskem, a tak jsem s kalhoty u kolen doskákala do kuchyně za mamkou pro pomoc. S její pomocí a trochou funění mě z kalhot dostala a pak jen dodala pohoršené zhodnocení mé nepříjemné situace: "To je vyzouvání z kalhot!"

Další díl

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.